Asi to znáte. Duben, sklep plný prázdných sklenic. Něco jen tak v taškách, jak vám je vrátily děti. Něco se povaluje v regálech a něco na zemi. To vše k nelibosti vašeho partnera, který se chystá váš poklad vyházet do kontejneru. A vy ho bráníte vlastním tělem. Taky v koutku duše máte pochybnosti, zda všechno to sklo není zbytečné. Ale co kdyby.
A pak to přijde. Červen, odrazový můstek pro ženu „frutu“. Já začínám u třešní. Něco do sladké vody, něco do rumu. Totéž platí pro višně (máme rané.) K nim přidávám ještě marmeládu. Až po lokty „do krve“, v obličeji pár čmouh a v obří míse vypeckované ovoce. A protože se o úrodu dělím se špačky, mám „jen“ 20 skleniček. Doba okurek přišla letos velmi brzo. Postupně sbírám a postupně nakládám (tady už mám sklenic 50). Možná místo postupně by mohlo být potupně. Připadám si jako soumar, který má před sebou ještě meruňky, broskve, rybíz, ostružiny, červenou řepu, fazole, protlak z rajčat, kečup z rajčat, lečo z rajčat, rajčata jen tak. Ještě, že švestky jsou doménou manžela, který je poctivě dává do sudu.
Koncem července sklenice dojdou. Nemožné se stalo skutkem. Volám dětem. Sklenice by nebyly? Byly. Někdy se jim asi moje bio nezdá dost bio, tak si dokupují ty drahé produkty na tržnici od jiných žen „frut“. A tak nám sklenice přibývají a přibývají. Jen ten sklep není nafukovací. A to mě ještě v říjnu čeká šípek.
Tak všem spolubojovnicím a spolubojovníkům na poli zavařování přeji hodně sil. Letos se nám přece jen urodilo o něco více. A tak u mě platí: čeho je moc, toho je příliš.
