Měl jsem kamaráda, kterému sice vodní hladina nic neříkala a raději hrával na housle, ale on byl výjimkou a já ho považoval za cvoka. Kdybych tak byl býval tušil, že tenhle cvok bude jednou koncertním mistrem filharmonie, sjezdí celý svět a uvidí moře a oceány, o kterých já budu jen snít, možná bych i já více vysedával za klavírem než za vrbou u vody. To by ale můj tatínek musel umět hrát na klavír, což neuměl, a to by musel chodit tajně chytat ryby jinam než do místního rybníka, což nechodil.
- Tati, - žadonil jsem jednou takhle k večeru, - vezmeš mě s sebou?
- A kam?
- No, k rybníku přece. Půjdeš na ryby, ne?
- Ale co tě nemá, kluku, nikam nejdu.
- Jak to, že ne? Kamarád Pepík říkal, že jeho táta a ty dnes půjdete na ryby.
- To že říkal?
- Dnes ve škole to říkal.
- Tak je ukecanej jak stará bába. Nikam dnes večer nejdu. A s jeho tátou už vůbec ne, a ještě k tomu na ryby! No tohle!
Ale to dá rozum, že přece jen šel. Vždyť měl u vody i lodičku. Jen byl nerad, když se o tom takhle veřejně mluvilo, protože rybářský lístek neměl, ba ani rybářský prut a ryby chytal bez úředně schváleného povolení. Chodil lovit (správně bych měl říct pytlačit) jen na vlasec a háček s návnadou. Byla to tmavá, trochu rozpláclá kulička a vypadala jako játrový knedlíček v maminčině skvělé hovězí polévce. Návnadu si dělával v kuchyni z rohlíku a z natvrdo uvařených a rozmělněných husích jater. Ještě tam prý dával nějaké tužidlo a všelijaké, pro ryby voňavě lákavé přísady. Jaké, to neprozradil ani mně. To zůstalo jeho zázračným tajemstvím. Nedalo mi, abych neokusil. Když to chutná rybám, proč by to nemohlo chutnat i mně? Jeden knedlíček, který se čtyřmi dalšími odpočíval ve špajzce na talíři stranou od ostatního jídla, jsem tajně a nepozorovaně slupnul. Byl hořký a nedobrý.
- Nevíš, kam se poděla jedna návnada? - ptal se tatínek u večerního stolu maminky. - Měl jsem jich tam pět, a teď jsou tam jen čtyři.
- Jak to mám vědět? Já se ti o to nestarám, - odsekla nevrle maminka, protože nebyla ráda, že její muž chodí tajně na ryby.
- Hm, to je divný, - krabatil čelo tatínek. - namouduši tam bylo pět rybích knedlíčků. Nevíš o tom nic?
Otázka teď patřila mně. Zarytě jsem mlčel a koukal se na kuchyňské linoleum, jako bych tam viděl svou neveselou budoucnost.
- Ježišikriste! - vykřikla zděšeně maminka, protože pochopila rychle. - Tatínek se zachmuřil a jeho pohled mě přišpendlil k židli: - Který jsi snědl? Ten boční nebo ten prostřední? - Maminka se vypjala jako struna a z úst jí zděšeně zadrnčelo: - Proč se ho na to ptáš? - Do jednoho knedlíčku už jsem dal háček, - vyslovil.tatínek téměř šeptem osudové doznání a nečekaje na mou odpověď, rychle se zvedl ze židle a šel do komory zkontrolovat zbylé návnady.
Těch několik dlouhých sekund, než se vrátil, vládlo v kuchyni hrobové ticho. Možná maminka přestala i dýchat.
- Snědl ten bez háčku, - řekl tatínek s úlevou, když stanul na prahu kuchyně. - Chutnalo ti to aspoň?
- Ne, - odpověděl jsem se špetkou bázně v hlase, protože jsem očekával ostré pokárání, ne-li výprask. - Bylo to hořké a skoro to smrdělo.
- No to sis vzal zrovna tu nepovedenou, některé návnady jsou i sladší. Stále zkouším nové, víš?
Poslední věta už patřila mamince, která stále seděla, jako by se nemohla probrat ze snu. Tatínek pokračoval a možná z úlevy, že se mi nic nestalo, se nečekaně a nadšeně rozvyprávěl: - To je velký kumšt, tyhle návnady. Vozí se i z ciziny, už dělané, mixované z hovězích jater, řas, kvasinek, krevet, máselné kyseliny, korýšů, nebo dokonce z javorových semínek. Ale to si našinec musí sáhnout hodně hluboko do peněženky. Některé jsou pro vody bahnité, některé pro vody čiřejší. Taková návnada dlouho uvolňuje do okolí vůni a chuť a ryby láká. Třeba sladký chlebovník se hodně dlouho vaří a leží pak ještě v kýblu tři dny, aby pěkně zatáhl. To je pak chuťová past na kapry, panečku! Taky to zkusím.
- A dost! - Maminčina dlaň zničehonic práskla do kuchyňského stolu a všechno nádobí, co tam ještě zbylo po večeři, se rozeznělo jako zvonkohra po úderu blesku. - Už nechci nic poslouchat! Je konec s pytlačením a s těma tvýma kapříma knedlíčkama! Už to nedovolím. Odteď si budeme kapry kupovat jako všichni ostatní.
A u jejího rozhodnutí zůstalo už napořád. Možná si sem tam tatínek na nějakou tajnou rybařinu odskočil a kapra druhý den mamince prezentoval jako koupeného. Neměl bych mu to za zlé. My, muži, neseme si ve svých genetických batozích něco z loveckých vášní našich dávných předků. Ale málokterému se asi stalo to, co mému tatínkovi. Totiž, že málem na kapří návnadu ulovil vlastní dítě.
