V roce 1960 jsem coby mladší žák ZŠ v Ostravě absolvoval všechna možná spartakiádní vystoupení, která vyvrcholila tím posledním a nejočekávanějším - na Strahově. Dodnes mě mrazí při vzpomínce na ten hrůzný pocit, že zrovna já nenajdu tu svou značku mezi stovkami těch ostatních, ale vše se zvládlo nakonec ke všeobecné spokojenosti. A pak jsem si mohl užívat se svým tatínkem, který navštívil spartakiádu jako divák, a se svým bratrem Lumírem našeho hlavního města plnými doušky. A že těch hezkých zážitků (Hrad, Vyšehrad, Národní muzeum, ZOO aj.) bylo!
Až na jeden. Snad mi bude čtenářem odpuštěno, že se o něj podělím i zde, skoro půlstoletí poté. V rámci našeho poznávání matičky Prahy nás vzal tatínek také na Výstaviště v Holešovicích (tehdy Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Vzpomínám si na parné sluneční odpoledne, na bohatou nabídku zábavných atrakcí a velké množství lákavých stánků s občerstvením, zejména pak na barevné limonády v plastových sáčcích s brčkem a na velké plastové kelímky s lahodným mraženým krémem. Tehdy jsem se rozhodně nedržel dobré maminčiny rady " vždy všeho s mírou" a spořádal jsem střídavě oněch pochoutek "limo" a "ledo" za to odpoledne několik. A pak se to stalo ...
Před branami "Juldy Fuldy" začaly v mé bříšní krajině ony známé křeče (každý z nás je v životě zřejmě zažil), které si vyžadují vždy velice rychlý přesun do těch nejintimnějších míst. Ještě dnes si vybavuji, jak blahý pocit mě ovládl při pohledu na nedalekou, v tuto chvíli určitě nejkrásnější pražskou budovu, která stála na pokraji Stromovky - veřejný záchodek. Tehdy jsem musel překonat svůj osobní rekord ve sprintu na 100 metrů... jenomže po předchozím blahém pocitu následoval, v mém krátkém životě určitě ten nejhroznější - obojí dveře do WC páni, ale WC dámy byly beznadějně uzamčeny (nejen soudruzi z NDR, ale i ti pražští trestuhodně zaspali).
Těch několik málo minut, které poté následovaly, bych nejraději navždy vymazal ze své paměti. Pro mladého, dospívajícího hocha v pubertě strašlivý trapas! Kolem plno veselých lidiček, široko daleko žádné husté ani řídké křoví, v němž by zoufalec mohl nalézt kratičký azyl. Nezbývalo mu, než se jen symbolicky vrhnout do středu dlouhého záhonu s krásně barevnými kvítky a stát se "tím nejmenším na celém světě"! Na nic už nebyl čas, jen rychle spustit kraťasy, trenýrky a zarytě hledě do vyprahlé země ani nezpozorovat, kolik z těch mnoha kolemjdoucích svůj pohled od onoho nešťastníka taktně odvrátilo a naopak, kolik z nich si nenechalo ujít tu vzácnou příležitost sledovat ono bizarní divadlo (dnes realitní show), které jim nedobrovolně předvedl jeden z tisíců spartakiádních cvičenců (na fotografii ten menší z bratrů) - bohužel tentokráte nikoliv na tehdejším největším stadiónu světa.
