I já mám osobitý vztah k Itálii. A to už od časů, kdy se z poslušné tatínkovy holčičky stávala až příliš zvědavá koketa. Z mnoha důvodů nemohu líčit všechna svá italská setkání. Snad někdy, po láhvi prosecca…
Osud je na mě však znovu nastražil v době, kdy jsem sice ještě neměla tušení, co je to tiramisu nebo salát Caprese, ale italština mě nesmírně lákala. Uměla jsem tak akorát „é pericoloso sporgersi“ a pár hudebních povelů z povinného klavíru na konzervatoři v Brně za Lužánkami: andante, dolce, amoroso…
Proto jsem se rozhodla využít svých pozdějších italských setkání a rozšířit své chabé znalosti sofistikovaným studiem přes internet. Uhrančivý fešák Fabrizio mi trpělivě (a s láskou!) posílal červeně opravené e-maily, ze kterých jsem si vypisovala slovíčka a skládala věty podle slovníku. Důsledně jsem využívala každou možnost k italské konverzaci. Čím častěji jsem náhodně konverzovala, tím méně červených oprav jsem dostávala. Až jednou přestaly chodit úplně. Přítrž naší vzdělávací korespondenci učinila Fabriziova manželka. Vlezla mu do počítače, a jak známo, Italky jsou příšerně žárlivé…
Přesto na mně tento riskantní způsob výuky zanechal stopy, které jsem bohatě využila. Například v Toskánsku, kde jsme s mojí přítelkyní Lenkou slavily šedesátku. Sama jsem byla překvapená, co všechno se při dobré vůli může uchytit v paměti z krátkodobé, leč mimořádně intenzivní komunikace.
Nicméně mé největší italské dobrodružství spadá do období krátce po revoluci. Otevřely se hranice a do Itálie proudily kolony českých autobusů. S jinou kamarádkou, kardioložkou Dášou, jsem tenkrát seděla v jednom z nich. Na zpáteční cestě z Florencie byla naplánovaná tříhodinovou zastávka v Benátkách. Jak já jsem se těšila, až konečně uvidím slavný Dóžecí palác!
Do centra jsme se s Dášou dostaly celkem snadno, ale zpátky to byl problém. Jakkoli jsem si nepřipouštěla, že by nám autobus ujel, tato situace bohužel nastala. Čekání na vaporetto z náměstí Svatého Marka bylo totiž v potřebném časovém limitu naprosto beznadějné. A tak jsme v poklusu místo po vodě zdolávaly cestu po kočičích hlavách spletitých benátských uliček. S vypětím všech sil jsme na parkoviště nakonec dorazily, ale s hodinovým zpožděním. Autobus byl pryč, jak jinak. Obíhaly jsme zoufale obrovské parkoviště, až se nad námi slitoval řidič jiného pražského autobusu a vzal nás s sebou. Pozdě v noci se pak jako zázrakem zařadil na hranicích právě za ten náš a my jsme do něj šťastně přesedly. Byl by to dokonalý happyend, kdyby neměl zcela originální dohru.
Když jsme se hladově vrhly na dobroty, které jsme si nakoupily na zpáteční cestu autobusem, naše „igelitka“ s jídlem byla prázdná. Zůstaly v ní jen zmačkané ubrousky a dva ohryzky z jablek. Když jsme se nevěřícně rozhlížely po sousedech, všichni krajané spokojeně dřímali…
Hezké vztahy doma i na cestách přeje
