Matúš Vnenčák šel poprvé nahoru s nákladem, když mu bylo sedmnáct. Ujal se ho kamarád a první tři výstupy na legendární Téryho chatu absolvovali spolu. „Poradil mi, jak si vynášku svázat, zabalit věci, aby nezmokli, správně si je rozvrstvit, rozložit těžiště a naložit nosítko na záda. Cestou mi ukazoval, kde si mohu sednout a odpočívat,“ vypráví dnes třicetiletý kluk.
Počtvrté už šel sám. Chatař ho poprosil, ať mu vynese pytlíky se zelím. Lehce si to spočítal: pytlík váží kilo, a tak si jich naložil padesát. Už cestou mu bylo divné, proč se tak vleče, proč má problémy vstát. Když náklad později na chatě vybaloval, zjistil, že každý pytlík ve skutečnosti vážil 1,6 kg. Kilo zelí, 600 gramů voda. Celkem vynesl 92 kilo, což je dodnes jeho rekord. U nošení nezůstal, dnes se stará o marketing firmy Dynafit, která nabízí outdoorové vybavení a oblečení.
Sedmikilovou krosnu dostal od jednoho staršího nosiče, který řemeslo pověsil na hřebík. Matúš chodil pětkrát týdně a na rozdíl od většiny nosičů nahoru běhal.
Čím výš, tím lepší odměna
Tatranský nosič nosí na zádech od padesáti do sedmdesáti kilogramů. Například legendární Téryho chatu v létě zásobuje šest nosičů, v zimě dva. Někteří to dělají jako hlavní zaměstnání, jiní to berou jako koníčeka a zajímavý přivýdělek. Za kilo vyneseného nákladu se platí 70-80 centrů, čím výše chata leží, tím více. Nosič většinou dostane i náklad, který je třeba snést dolů, například 30 kilo odpadků, takže za jednu cestu si vydělá okolo 70 eur. Když jde dvacetkrát do měsíce, má na Slovensko nadprůměrný plat, ale je to tvrdá práce.
Nejstarším nosičem je sedmdesátiletý Viktor Beránek, který zásobuje Chatu pod Rysmi. „Maturitou“ každého nováčka je vynést sud piva. I s krosnou váží 70 kg. Matúš ho vynesl hned první rok. „Nosí se to špatně, pivo se v sudu převaluje, je to nestabilní. Nejlépe se nosí uhlí nebo mouka. Ty většinou bývají zabalené ve dvacetikilových pytlích,“ říká. Nesl ale také ledničku, kolo, 1500 vajíček, matrace, které nevydržely v uchycení.
Spadl několikrát, znovu se postavit bývá velmi obtížné, zažil ale mnoho veselých příhod, které dnes vypráví pro pobavení v hospodě. Třeba, když na něj celou cestu kapala voda z pytlíku se zelím. Nebo když se mu na hlavu otočil desetikilový kyblík s hořčicí. „Nejhorší byly sedmimetrové slunečníky, jako kdybych nesl raketu, s těmi jsem musel kličkovat. Jednou jsem také vynesl přítelkyni Veroniku, která byla po operaci nohy, na večírek na Zámkovského chatě,“ směje se Matúš, držitel prestižních cen z nosičských závodů: třikrát vyhrál Sherpa rallye a jednou Nosičskou stovku.
Medvěda potkal několikrát, ale prý se jich není třeba bát: jsou plaší. Nejkurioznější je ale příběh nosiče Lukáše Švolíka, když se pokoušel o rekord: během 24 hodin vynesl na Zbojnickou chatu 300 kilo, třikrát po sto kilech. Když šel brzy ráno v husté mlze, najednou se přímo proti jeho obličeji objevili dva medvědi.
Ve Vysokých Tatrách jsou čtyři chaty, které jsou tímto způsobem zásobovány – Téryho, Zbojnická, Zámkovského, Chata pod Rysmi. Pro první tři si nosiči nakládají na Hrebienku. Nosí se také v Nízkých Tatrách. „Horské chaty v Alpách dnes zásobují vrtulníky, v Tatrách o tom ale nikdo neuvažuje. Příběh o nosičích prostě do těchto hor patří,“ dodává horský vůdce Branislav Adamec.
