Podzimní procházky jsem vždycky milovala. V době mého brněnského mládí byla mojí oblíbenou lokalitou Myslivna, a spolu s ní také Ústřední hřbitov. Já vím, že je to trošku morbidní… Ale když se člověk zbaví zbytečných předsudků, je to vážně nádhera. Záplava listí v módních odstínech, plno květin, úžasný klid a všudypřítomná syrová, zemitá vůně…Coby studentka konzervatoře jsem tam dokonce měla tajný melouch, kterému se tehdy říkalo „brigáda“: recitovala jsem v krematoriu na pohřbech. A mezi obřady jsem na lavičce kousek od rozptylové loučky šprtala maturitní otázky…
S maminkou jsme jezdily často na hřbitov. Dodržovaly jsme zaběhnutý rituál. Upravily jsme hrob, zapálily svíčky, usedly na ztrouchnivělou lavičku a tiše vzpomínaly. Na tatínka, na babičku i na trochu zlobivého dědečka. Nakonec maminka pohladila tatínkovu fotografii na pomníčku, udělala křížek na mramorovém obrubníku a šly jsme na tramvaj.
Když jsem teď nedávno byla u maminky v Brně, tuhle podzimní procházku jsme si samozřejmě zopakovaly. Sama už na hřbitov nejezdí, ale všechny staré rituály jí okamžitě naskočily. Když jsme zametly listí, maminka vytáhla jako vždy z plechové truhličky za náhrobkem maličké hrábě a do vlhkého písku zručnými pohyby vtiskla ozdobný rám. Narovnala záda, pohladila tatínka na mramorovém pomníku a poprvé řekla: „A tady pod ním chci mít fotku já!“
V tu chvíli mi došlo, jak neúprosný je čas a jak důležité je trávit ho s našimi nejbližšími. Zejména s těmi, kterým se čas pomaloučku a nenápadně krátí…
Hezké vztahy všude a se všemi vám přeje
