Škoda z lásky: Na závodní trati a v plné rychlosti

V době, kdy jsem absolvovala autoškolu, se jezdilo se škodovkami. Odvážně jsem překonávala záludnosti světlezelené "stovky", než jsem s ní konečně vyjela na jízdu poslední - ke zkoušce. Od té doby jsem pak více než dvacet let projížděla české silnice s trabantem.

Zato můj dlouholetý kamarád (budu mu říkat třeba Martin) měl škodovky v oblibě, jezdil s nimi i závodně a vlastně dodnes se světlemodrou stovkou jezdí závody veteránů. Někdy se mi podařilo se s ním zúčastnit závodů, ovšem téměř vždy jen jako divák. Výjimečně jsem zastala i místo "navigátora" v soutěži, kde se nejelo na rychlost, ale vítězila šikovnost, orientační schopnosti a znalosti z motorismu.

Na jedny závody však nezapomenu. První den jsme několikrát úspěšně zabloudili na cestách poblíž Mělníka, než jsme se zpožděním dojeli do cíle, což jsem považovala po tom bloudění dokonce za úspěch. Druhý den byl na programu závod do vrchu, v němž zvítězí ten nejrychlejší. Soutěžící projedou několikrát a měřený čas se sčítá.

Tentokrát vedla několikakilometrová trať krásnou přírodní krajinou, plnou skal a lesů. Nejprve si měli závodníci trať jen tak zvolna, pro seznámení, projet. Proč bych se tedy s Martinem nesvezla? Všechna vozidla se sjela ke startu, odkud mělo být odstartováno to pomalé zahřívací kolo. Trať byla zřejmě dost náročná a nedalo se podél ní mezi skalami jít. Nevadí, říkala jsem si, až dojedeme k cíli, vyhlédnu si tam někde místo v otevřenějším prostoru pro diváky.

Za chvíli měl přijít start. A pár minut před ním překvapení: Z důvodu nedostatku času se pojede rovnou naostro. Martina to nechalo zřejmě v klidu, zatímco já jsem se pěkně vylekala. Co teď? Vystoupit a zůstat sama v lese u startu do konce závodu, nebo se vydat pěšky po objížďce několik kilometrů k cíli a ze závodů nevidět nic? Zbývala poslední možnost: zůstat v autě a ten rychlostní závod absolvovat s Martinem. Jako hrdinka jsem asi nevypadala, ale nechtěla jsem svým strachem zkazit Martinovi jízdu. Tak jsem jen přímo před startem řekla:  Jeď, jak potřebuješ, na mě se vůbec neohlížej, jako bych tu nebyla....Ale nevím, jestli mé "rady" vůbec vnímal.

Vyrazili jsme. Takové tempo si normální řidič těžko představí. Držela jsem se asi pásu a měla zavřené oči. Skoro jsem ani nedýchala. Až po pár minutách, když jsem cítila, že je silnice sjízdnější a blížíme se k cíli, otevřela jsem oči... Po dojezdu do cíle jsem sdělila Martinovi, že s ním další jízdu už nepojedu ani náhodou. Budu s ostatními diváky někde před cílem sledovat závody a třeba se mi podaří udělat i nějakou jeho fotku.

Na Martina tentokrát nezbyla ani bramborová medaile, umístil se někde uprostřed závodního pole. Nakonec jsme ale odjížděli s dobrým pocitem.

P.S. Fotky jsou autentické, na tu  "na trati" musel stačit mobil, protože se mi ve foťáku vybila baterie.