Už kdysi jsem zmiňovala jakousi paní Patmorovou ze seriálu Panství Dawnton, která se bála elektrického šlehače, lednice i šicího stroje a tak byla nahrazena mládím. Působilo to na mě jako varování. Je potřeba držet krok s dobou a neodmítat technické vymoženosti a novoty. Vždyť bez patřičného „vzdělání“ si za chvíli neotevřu ani dveře. No a už je to tady.
Jsem „holka“ z vesnice, která v místním obchůdku platí cash, v autobuse mi vystaví lístek řidič, bezkontaktnost u karty jsem si raději zrušila a případnou letenku mi objedná cestovní kancelář. V době bezdotykového (respektive dotykového) čehokoliv, QR kódů, mobilních aplikací na cokoliv, jsem jako Alenka v říši divů. Pokud máte po ruce nějaké mládí, buď za vás operaci provede anebo poměrně nesrozumitelně vysvětlí. Takže vás to nikam neposune, jen získáte pocit neschopnosti. Já používám metodu pokus – omyl.
Nejsem častým návštěvníkem fast foodu. Jsem věrná tradicím a tak hlad v Praze řeším klobásou. Zřídka kdy vstoupím do Mc Donalda, kde si nelze nevšimnout dotykových objednávacích panelů. Zatím jsem se jim úspěšně vyhýbala a činila objednávku u kasy, ale jak dlouho bude trvat, než to půjde pouze elektronicky? Tak hurá do toho. Čas jsem měla a můj pokus – omyl fungoval. Objednávku se mi podařilo dokončit a já si s patřičnou pýchou kávu (po vyhlášení čísla mé objednávky) vyzvedla. Lístek, aby nepřekážel, zmuchlala do kabelky a v klidu popíjela a rozjímala. Čas jsem měla, teplo mi bylo, kafe za 60 chutnalo, venku advent, co víc si přát. Téměř všechny potřeby byly uspokojeny, jen ta jedna na mě ještě čekala. Odebrala jsem se tedy k WC, vzala za kliku a nic. Říkám si, holka, čti a snad se dozvíš, jak na ty dveře. „Zadejte kód z účtenky“. Hrabu v kabelce a hledám zmačkanou účtenku. Byl to složitý úkol, ale našla se. Ještě složitější úloha na mě však čekala. Začít na účtence hledat kód. Kdo nevidí, musí znova do kabelky pro brýle. Účtenku jsem narovnala a našla kód účtenky FCn16Yp3Gg5J. Hledám tlačítkový zámek toalety a ejhle, pouze čísla. Napíšu tedy 1635 a nic. Ještě že jsem si pro své biologické potřeby nechala dost času. Dveře se neotevřely. Co teď, přece nebudu za hotentota. Hodila jsem nohy křížem a začala znovu studovat účtenku. Postupně se situace stávala kritickou a já myslela jen na to, že už si v tom našem přetechnizovaném světě ty dveře opravdu neotevřu. A v tom na mě mikropísmem z účtenky vyskočilo: kód na WC 3619. V rychlosti jsem čísla namačkala, ozvalo se nejpříjemnější zavrčení na světě a já měla po starosti. Ach ta úleva. Dveře se otevřely.
Zase jsem pro tento svět o něco vzdělanější.
