Už je to patnáct let.
Naše předvánoční přípravy probíhají v duchu stěhování. Vyčerpaní usedáme k štědrovečerní tabuli v právě dostavěném domě. Venku sníh, u krbu příjemné teplo a vánoční pohoda. Na zbrusu nové komodě voní františek. Prásk! Talířek zradí a rozžhavený popel se sype přímo na desku z olšového masivu. Spálenou skvrnu maskuji starožitnou vázou a výtky manžela mlčky akceptuji.
O Vánocích mám svíčky všude. Bohužel ne všechny ve skle. Rozteklý vosk na novém stole stačím sice opatrně odstranit, ale manželovy poznámky už mají výstražný charakter.
Na Štěpána vyprovázíme návštěvu. Ještě s ní chvilku plkáme u branky. Když pak vymrzlí vstoupíme do předsíně, zaujmou mě proužky dýmu, tančící u stropu kolem světel.
„Tady něco hoří“ konstatuje můj muž.
Vejdeme do kuchyně a já na vteřinu oněmím hrůzou. Z výklenku obývacího pokoje šlehá půlmetrový plamen, hustý dým zaplavuje přízemí. Směs plastu a vosku z ozdobného svícnu stéká z parapetu po čerstvé malbě. Hasíme oheň, rychle větráme. Mrazivý vzduch protínají manželova slova, ostrá jako břitva. Neodvažuji se ani ceknout.
Uklízím do půlnoci. Černé mastné saze jsou úplně všude. Manžel mě ignoruje. Jaké štěstí, že mě nechce zabít. Z vánoční idyly se stává peklo. Usínám v slzách. Uklízím tu spoušť ještě druhý den. Ale pro jistotu naložím pár kousků vepřového a strčím je do trouby.
Manžel se vrací za tmy… hladový. Přichází moje chvíle.
Slepičí polévka s domácími nudlemi je správně horká. K výpečkům s červeným zelím nechybí vychlazená Plzeň. Vítězím. Opulentní večeře má jasnou odezvu. Vše odpuštěno.
Pusa na dobrou noc nestačí.
A já už vím, že i tohle je láska…
