Samozřejmě, že jsem se těšila i na všechny tradiční rituály, které Vánocům předcházely. Na brzkou večeři, na polárkový dort s mandarinkovým kompotem a hlavně na ten pronikavý zvuk mosazného zvonku, kterým nás – bratra a mě – tatínek konečně vpustil do pokoje. Ten byl od rána zamčený, protože za dveřmi stál smrček, zářící všemi barvami, a pod ním obrovská hromada dárků…
Na Boží hod hned zrána gratulace k mým narozeninám a s ní pravidelné zklamání z froté ručníků, utěrek a damaškového povlečení, které jsem rok co rok dostávala do výbavy. Ještě přečkat několik povinných návštěv příbuzných, a pak to přišlo…
Pět úžasných všedních dnů mezi Vánocemi a Novým rokem. Žádná škola, rodiče v práci, za oknem bílo. K pozdní snídani vánočka a horké kakao, takové to pravé, vařené podle návodu na krabičce. A potom celé hodiny zvláštní pocit volnosti a svobody. Jehličím a hydrovoskem provoněný byt, kde jsme si s bráchou mohli dělat, co jsme chtěli. Dívat se dopoledne na televizi, hrát si s novými hračkami nebo se začíst do nové knížky pohádek.
Literatura, poezie, klasika… to můj bratříček zrovna nemusel. Když jsme byli malí, dala jsem mu jednou k Vánocům jako dárek záložku do knihy. Vlastnoručně vyrobenou. Kdykoli jsme pak v dospělosti vzpomínali na dětství, vždycky mi to vyčetl… Vyčítal mi to tolikrát, že to zřejmě muselo na jeho duši zanechat daleko hlubší šrám, než bych čekala. Jako starší sestra jsem ho zkrátka chtěla směrovat úplně jinam, než chtěl on. Měla jsem to možná víc respektovat. Dnes už mu bohužel nemůžu splnit žádné přání… A tak ráda bych to udělala! Šla s ním sáňkovat na Planýrku, anebo bychom jen tak bloumali brněnskou čtvrtí Černá Pole a koukali lidem do nazdobených oken. Jako tenkrát bychom si o nich vymýšleli legrační příběhy a smáli jsme se jim na celé kolo…
Dělám to dodnes. Počítám dny do konce roku a každý z nich si užívám. Těch nádherných dlouhých pět dnů až do Silvestra. Nevařím ani nenakupuju, protože zásoby jídla by vystačily do února. Když po svátcích odjedou děti a vnoučata, jen čtu nebo koukám na vánoční filmy s dobrým koncem.
A když mám výčitky svědomí z nedostatku pohybu, vyjdu za branku, projdu se lesem a vymýšlím si vánoční příběhy, které se mohly odehrát za rozsvícenými okny sousedních domků. Rozdíl je pouze v tom, že je mi o padesát let víc a ten zvláštní pocit volnosti a svobody si můžu dopřát, kdykoli se mi zachce. A to už není ono…
Hezké vztahy i mezi svátky vám přeje
HŠ
