Těšíte se rádi? Nebo se, tak jako já, těšit trochu bojíte?
Těšit se na něco je jistě moc příjemné, krásný pocit. Nejvíc a nejlíp se asi těší děti. Na babičku a dědečka, na prázdniny, na zmrzlinu, na Ježíška, na pohádku … Taky jsem byla malá a těšila se.
U mě to přichází s věkem. Bojím se těšit, protože vím, že to, na co bych se těšit chtěla, nakonec nemusí nastat, nebo může dopadnout jinak. Že jsem moc skeptická? Že mi to bere radost ze života? Nevím, možná.
Nedávno mě zaujal citát amerického spisovatele O. Henryho: „Nikdy se člověk netěší z něčeho tak, jako se těšil na něco.“ Souhlasíte? Já ano, i když je to v rozporu s mým současným těšením. Skutečnost už pak většinou není taková, jakou si ji člověk ve svém těšení představoval.
Občas se přistihnu, že si říkám: „Za hodinu budu dělat tohle, zítra touhle dobou budu támhle …“. A hned se napomenu. Ne kvůli těšení, ale kvůli tomu, že mi uniká přítomný okamžik. Který je, jako každý okamžik v životě, jedinečný. Který už se nebude opakovat.
Je zajímavé, že slovo s tak hezkým významem se používá i v negativním kontextu. Asi to nejčastěji dělají rodiče vůči dětem: „Jestli přineseš trojku, tak se těš!“ Ale i my ostatní dospělí tak někdy komentujeme očekávanou nepříjemnost: „To se teda těším, jak tam zase budu dlouho čekat“.
Těšíte se na nový rok?
