Svou první lásku, červenou Škodu 120 GLS, jsem si koupil v roce 1979. To mi bylo 28 let. Pracoval jsem tehdy jako horník, takže peníze jsem si na ni vydělal sám. Byl jsem mladý, plný síly a chtěl jsem dobýt svět. Nic mi vlastně v té době nechybělo.
Se Škodovkou jsem procestoval kus republiky. Mohl jsem se na ni vždycky spolehnout. Díky ní jsem se taky seznámil se spoustou krásných slečen. Zjistil jsem, že lze auto rychle „přeměnit“ na lůžkovou úpravu, a přiznám se, že jsem tuto možnost často využíval a prožil mnoho romantických chvil :-). No, zkrátka jsem si dovedl život užívat.
Ta moje červená láska mi ale pomohla získat tu moji opravdovou životní lásku, a za to jsem jí vděčný. Svou manželku jsem znal už ze školních lavic, šli jsme ale po základní škole každý svou cestou. Sblížili jsme se až na jednom ze školních srazů. Pamatuju si, že když jsem ji tam tehdy uviděl, už jsem nechtěl odejít domů bez ní. Nabídl jsem jí v noci odvoz svou Škodovkou a ona souhlasila. A bylo to naše nejlepší rozhodnutí v životě. No, ale abych to neměl tak jednoduché – měla dvě děti. Já jsem děti ještě neměl, takže jsem měl obavy, jak mě přijmou, jestli s nimi budu vycháze. II pro ni to bylo složité. Vdova se dvěma malými dětmi…
Jedno letní odpoledne jsem sebral odvahu a jel za svou láskou domů – byla ještě v práci, zaparkoval jsem před domem a čekal. Trochu jsem podřimoval a najednou jsem uviděl malého chlapce, jak zvědavě obchází mé auto a nakukuje dovnitř. Otevřel jsem dveře, začali jsme si povídat a já jsem zjistil, že je to syn mé vyvolené. Ukázal jsem mu celé auto, posadil ho za volant a troubili jsme jak o život, skamarádili jsme se rychle.
Jakmile Vojtík uviděl přicházet k autu svou maminku, rozběhl se k ní a volal: „Mami, mami, už jsem nám našel tatínka a má parádní auto!“ Mrkal jsem na ni a oba jsme si s úlevou oddechli. Pak mi jen špitla do ucha: „Jak jsi to dokázal?“ A já si pomyslel: to já ne, to moje auto :-).
