Můj tatínek byl stolařem. Vyučil se u mistra v Čertoryjích a poté pracoval v několika podnicích. V Pozemních stavbách, v Moravském divadle (tehdy se jmenovalo Divadlo Oldřicha Stibora), v Prodejnách nábytkářského průmyslu (PNP) i ve Sběrných surovinách.
V PNP dělal s kolegou Otakarem ze Šternberka. Oba byli velcí žertéři a kde mohli, tam spáchali nějakou čertovinu. Tu kdysi vyvedli i paní účetní svého podniku. Firma sídlila na olomouckém Náměstí Hrdinů, měla obrovské výlohy plné nábytku. Dílna byla ve sklepě, takže okna měla těsně pod stropem.
Několikrát jsem, v šedesátých letech, byl u nich v dílně, kde připravovali nábytek, buď pro vystavení v prodejně, anebo k montáži u zákazníka. Vonělo tu dřevo a klíh, a byl-li čas ke svačině, potom i domácí špek, jitrnice nebo tlačenka. A když si vařili klobásy, ty dělal tatínek ohromně dobré, vůně uzeného masa se linula těmi okny ze sklepa nahoru, až k nosu paní účetní. Ta nikdy neodolala, zamkla kancelář a už spěchala do dílny, aby si vyptala tu dobrotu. Nikdy ji však nenapadlo přinést láhev piva nebo dokonce ,,pleskačku.“ Ba ani kafe neuvařila! Až našim stolařům došla trpělivost, proč že se mají dělit o svačinu s nevděčnou paní účetní. Když byly ke svačině třeba tvarůžky, to nikdy nesešla dolů. Ty jí tak nevoněly!
Pan Otakar se jednou při cestě z nádraží stavil v železářství a na vaření klobás pořídil nový, nádherně oblý, bělostný, smaltovaný hrnec. Jen neměl pokličku a druhé ucho. Oba z něj byli nadšeni. Vyvařili jej a zastrčili do skříňky s nádobím, v němž si připravovali stravu, pokud se zrovna nešlo do jídelny ,,U Šimónu.“
A přišel čas klobás. Dílnou i okolím zavoněla doma vyuzená pochoutka a už je slyšet klapot střevíců paní účetní na schodech do sklepa. Tatínek jí podává čistý talíř: "A kolik chcete chleba? Hořčicu kremskó nebo obyčénó? Aji křen?“
A Otakar už nese na ponk kouřící, běloskvoucí, úplně nový hrnec a loví z něj dřevěnými kleštěmi nádherně buclatou klobásku. Paní účetní nevěřícně vyvalí oči, naprázdno polkne, dlaní si zakryje ústa a už je pryč! Ani nezavřela. Až po chvíli se dílnou ozve smích obou řemeslníků, a když se dost nasmáli, mohou spokojeně posvačit ty vynikající klobásky, dneska uvařené v nočníku! A paní účetní? Ta už nikdy nepřišla požádat o svačinu. Byť byla vůně z dílny sebelákavější!
