Jmenuji se Alena a žiji v krásné Plzni. Je mi úžasných 64 let. Chtěla bych se s Vámi podělit o nezapomenutelný zážitek z mé svatební cesty a zároveň vzpomenout na mého manžela, který bohužel před 4 lety náhle odešel.
V srpnu v roce 1976 jsme si řekli společné "ano" na plzeňské radnici a hned druhý den brzy ráno jsme spolu odjeli vlakem do Vysokých Tater na svatební cestu. Ubytováni jsme byli v grandhotelu Praha v Tatranské Lomnici.
V tehdejší době to byl pro nás velký luxus. Číšníci si pro nás chodili do salónku, aby nás usadili v restauraci na místa ke stolu. Výborné jídlo, obsluha i zařízení pokojů. Manžel ovšem nebyl typ člověka, který by se válel na pokoji a navštěvoval jen restauraci. No, prostě jsme každý den chodili na túry po okolí. Někdy jsme byli tak utahaní, že jsme nešli ani na večeři.
Asi třetí den manžel navrhl, že půjdeme na Zbojnickou chatu a odtud přes Polský hřeben zpět. Když jsme vyšli z hotelu, bylo hezké počasí. Pořád jsme stoupali po kamenité cestě, až jsme konečně dorazili na chatu. Tam jsme si dali čaj a chvilku odpočinuli. Bylo pořád hezky, a tak jsme pokračovali dál. Musím se zmínit, že jsme neměli absolutně žádné turistické vybavení včetně oblečení. Nechali jsme si ušít na cestu široké džíny a vzali jsme si s sebou pouze vycházkovou obuv. No, prostě svatební cesta, kdo by si ji takhle také představoval. Když jsme stoupali po vysokých kamenech vzhůru, oblečení bylo velmi nepohodlné. Já jsem vůbec netušila, co nás ještě čeká. Nikdo nešel před námi, ani za námi. Šli jsme úplně sami. Když jsme konečně vylezli na vrchol ( 2 200 m ) úplně se mi rozklepaly nohy, nebyla jsem schopna udělat ani krok. Začalo hustě pršet, měla jsem slzy na krajíčku. Všechno se nám lepilo na tělo, nebylo vůbec vidět. Při pohledu dolů, kudy jsme přišli, se mi dělalo špatně. Ovšem to jsem ještě nevěděla, co je na druhé straně.
Nevím, jak se manželovi podařilo mě uklidnit ( láska je všemohoucí), abych se zvedla a podívala se na druhou stranu, kudy jsme měli jít. Nikdy už jsem tam od té doby nebyla, ale tenkrát jsem viděla jen příkrou skálu dolů a nějaké jezero v dálce. Po té skále byly natažené řetězy. Měla jsem úplně ledové promáčené ruce a mokré prádlo na sobě. Manžel mi vysvětloval, co budu dělat, nemohla jsem se strachem vůbec soustředit. Srdce mi tlouklo, nemohla jsem ani mluvit. Viděla jsem na něm, že i on má strach. Pořád pršelo. Chytl se řetězu, udělal první krok a řekl : " Tak a teď Ty, lásko". Přesně mi říkal, kam mám dát nohu, a pomalu, velmi pomalu jsme sestupovali dolů do údolí. Promoklí a zmrzlí. Když jsme konečně slezli k jezeru, obloha se vyjasnila, přestalo pršet, ale začalo se pomalu stmívat. Ani jsem si tu krásu neužila, jak jsem byla vyklepaná. Potom už jsme šli po turistických značkách až k hotelu, byla už úplná tma. Asi mě chtěl manžel vyzkoušet, jestli budu ta pravá holka do nepohody.
Určitě jsem si takhle svatební cestu nepředstavovala, ale jsem moc ráda za tyto a mnoho dalších vzpomínek na mého manžela.
Protože život jde dál a já mám to štěstí, že tady ještě mohu být, je třeba ŽIVOT ŽÍT!
S láskou všem Alena
