Je rok 1974. Je mi 24, čerstvě vdaná, šťastná, zamilovaná. A následující rok ta nejšťastnější ze všech. Nejkrásnější holčičí miminko se na mě a manžela usmívá z postýlky. Máma Helena, táta Zdeněk a malá Helenka - to je spokojená mladá rodina. Po 37 letech nej holčičí vnučka si mě a dědu prohlíží modrýma očkama. Opět pocit obrovského štěstí. Bylo mi 61, čerstvá důchodkyně a milující babička. Manželovi zbývaly do důchodu dva roky. Těšili jsme se, až budeme spolu doma. Plánovali jsme, co budeme podnikat....Konečně jsme se dočkali a manžel byl od 1.1.2014 v důchodu. Dcera byla podruhé těhotná, v dubnu téhož roku očekávala narození syna. Co si víc přát?
V té době jsme se s dcerou a zetěm dohodli na společném bydlení. Se souhlasem jsem tehdy otálela ( znáte to..bydlení s tchyní), ale nakonec jsem souhlasila. Mladí i my jsme prodali byty a koupili dvougenerační dům 30 km od Prahy. A opět jsme s manželem plánovali, jak se budeme věnovat vnoučatům, koníčkům, cestování, přátelům.. Krátce nato nastalo nejsmutnější období mého života. Manžel byl pouhé 3 měsíce v důchodu, když mu lékaři zjistili zhoubný nádor na ledvině a metastázy v páteři. Manžel bohužel skončil po 3 operacích na invalidním vozíku. Dolní polovina těla ochrnutá. Za měsíc se dceři narodil chlapeček s velice těžkým postižením. Za 4 dny po narození zemřel.
Manžel a táta velice nemocný, úmrtí syna a vnuka. Následovaly těžko popsatelné dny obav o zdraví manžela a dcery. Přesto dcera byla mou velkou oporou a v péči o manžela mi velice pomáhala. Během vteřiny se nám změnil život a na to není nikdo připravený. Tehdy jsme poznali, kdo jsou opravdoví přátelé. Dost blízkých zklamalo. Manželova rodina, zeť a jeho rodina. Ano, ti nejbližší a o to víc to bolelo a bolí.( Většina lidí uteče, hned jak šlápneš do louže. Ten, kdo s tebou zůstane, když se brodíš bahnem, ten je tvůj opravdový přítel - citát ). Manžel přes veškerou mou a dceřinu péči v lednu 2016 zemřel. Dožil se ale narození zdraveho vnuka v září 2015. Tři měsíce mu Matýska každý den nosila dcera ukázat, aby se s ním mohl potěšit. Dnes 7letá vnučka Kristýnka si na dědečka pamatuje. V raném věku se setkala s péčí o milovaného a milujícího člověka. To je jistě pro její další život velké plus.
V domě nás zůstalo pět. Dcera, zeť, Kristýnka, Matýsek v 1.poschodí a ve 2. já sama. Nesmím zapomenout na čtyřnohé kamarády: zakrslého králíčka a 4 kočičky. Po manželovi a tátovi se nám s dcerou velice stýská. O to víc, že jsme měli hezké manželství a dcera pěkné dětství a dospívání. Je mi smutno z toho, když vidím, že dcera neměla takové štěstí ve výběru partnera jako já. Ano, je velké štěstí, když se potkají lidé, kteří si rozumí, dokáží se spolu radovat i plakat.
Když jsem zůstala sama, měla jsem na vybranou. Sedět doma a plakat nebo se vzchopit a žít. Žít pro nyní tři nejdůležitější lidi mého života. A tak jsem se zapsala na kurz francouzštiny, navštěvuji různé přednášky, univerzitu 3.věku, jezdím na výlety a samozřejmě se věnuji vnoučatům. Život není a nebude fér, ale přesto je krásný.
Jít sám není těžké. Těžké je jít s někým na kilometry daleko a pak se vracet sám.
Hodně zdraví všem. Helena Slavíková
