Naše první cesta k moři? Tak trochu nečekaný zázrak v podobě přiděleného devizového příslibu, málo peněz, ale spousta nadšení z možnosti konečně někam vycestovat...
Mozaika vzpomínek - večery v liduprázdné zátoce s černým nebem a hvězdami nad Jadranem (neměli jsme na hotel, spali jsme ve stanu v borovém lesíku, nad ním hlasy a hudba z hospůdek a pizérií). Ta touha ochutnat mořské speciality a zároveň vědomí, že musíme vystačit s práškovými knedlíky z Vitany a plechovkou masa z českého vepře!
Pak najednou seznámení se s chorvatskou rodinou, chodící denně na naši pláž a vyjíždějící v noci s loďkou na moře. Marko - drobný obchodníček dodávající dary moře na místní trh. A jeho upřímné, přátelské pozvání na jeden z jejich nočních lovů. Lovil pomocí svítilny a harpuny. Co tahal z vody, to nevím, ale zřejmě všechno, co nestačilo utéct - pár pohledů na několik podivných mořských tvorů a představa, co by se stalo, kdyby se stará, rozkolísaná bárka s osmi lidmi a z toho čtyřmi malými dětmi uprostřed noci převrhla (děti samozřejmě tehdy bez jakýchkoliv záchranných vest), mi nedovolovala patřičně si toto dobrodružství užít.
K ránu jsem nervově vyčerpaná vystoupila na břeh a netušila, co mne čeká dál. Náš hostitel trval na tom, že to, co ulovil, musíme též ochutnat. Za delikatesu považoval jakousi "sipu" - kousky masa s rýží v černé vodové omáčce. Má slušnost mi nedovolila nabízené odmítnout a má zbabělost to sníst. A tak jsem touto delikatesou (maso jsem pro jistotu vynechala a dávala jí jen černou rýži a zbytek odhodila do křoví, když se hostitel nedíval) nakrmila tajně svou mladší dceru - tenkrát neprotestovala, neuměla totiž ještě pořádně mluvit. Ale dodnes mi mou podlost vyčítá...Dodatečně jsem potom zjistila, že sipa byla samozřejmě sépie. Od té doby mi toto slovo okamžitě připomene noční Jadran, blikající bárku, pohostinnost tamních lidí a mou tehdy nevyužitou šanci ochutnat čerstvé dary moře, kterým se ovšem dodnes vyhýbám.
