Po drahých klenotech ani kožešinách jsem nikdy netoužila.„Počkej, až budeš starší, pak se to změní,“ říkávala mi naše rodinná známá.
Paní Naďu i jejího muže Rudolfa jsem jako dítě milovala. Byli to přátelé mých rodičů a já jsem k nim oběma vzhlížela jako k zosobnění harmonie a luxusu v tehdejší uniformitě socialistického způsobu života. Měli velký dům v brněnské Jiráskově čtvrti, krásné auto, oblečení, kosmetiku a spoustu jídla z Tuzexu nebo ze Západu. Dokonce jsem si tehdy občas tajně přála – odpusť, mami – aby byla paní Naďa mojí maminkou. Právě pro tu noblesu a půvab, který v sobě měla. Dáma v pravém slova smyslu, vždy dokonale sladěná. Nejčastěji v decentních odstínech béžové, hnědé nebo olivově zelené. Pravé perly, brilianty a kožichy uměla nosit. Byla vždycky vlídná, milá a štědrá. A pořád se usmívala. Podvědomě jsem cítila, jakoby nás něco tajemného spojovalo.
Nejkrásnější na ní však byly její oči. Velké hnědé oči s výrazem plaché laně. Měla zvláštní sametový pohled v barvě čokolády. Bože, jak se ten pohled odráží od bílého polštáře nemocničního lůžka…
Sedím u ní a pozoruji její tvář. Ta laň je teď hodně poraněná, vyplašená a smutná. Ale statečná. A pohled, který na mě upírá, je najednou mnohem širší a bohatší. Je v něm nový rozměr. Poznání bolesti, osamění, vnitřního smíření, ale i radosti, když bolest a samota na chvíli pominou…
Díky, mami, že jsi u toho a nic nevyčítáš. Naopak. Pečuješ o ni sama denně jako o sestru a jsi šťastná, když za ní na chvíli přijdu i já.
Sedím u ní a povídáme si o věcech, které nejsou veselé.
Naďa má rakovinu a ví, že její dny jsou sečteny. Je sama. Její muž Rudolf je dávno po smrti a děti spolu neměli.
Najednou mi vtiskne do ruky malou krabičku. Je potažená černou kůží a na hranách zlatě zdobená. Trošinku odřená, ale pořád elegantní. Vyzařuje z ní zvláštní kouzlo, které naznačuje prožitá léta i cennost obsahu.
Tenkrát měla pravdu.
Možná jsem opravdu dospěla natolik, aby mi dělaly radost i jiné šperky než drobné řetízky a pozlacená srdíčka, co jsem vždycky dostávala k narozeninám. Snad jsem s přibývajícím věkem tu a tam skutečně zatoužila po nějakém na první pohled hodnotném dárku… Mělo to být ale od mužů, kteří mě právě v tu chvíli milovali. A teď, za pohnutých okolností, dostávám nejcennější šperk ve svém životě od přítelkyně mojí maminky.
Vracím se nocí domů a přemýšlím o Nadě. O jejím životě, o jejích názorech, o všem, co jsme si povídaly v nemocnici. Cítím strašnou lítost.
Jsem v kuchyni a oplachuji hrnek od kávy. Najednou mi přes záplavu slz začne nerezový dřez splývat v třpytivě kmitající, nekonečnou plochu. A ten rozmazaný třpyt mi evokuje zvláštní obraz.
Stojím na veliké zelené louce, vedle mě moje maminka a opodál ještě pár lidí ze seznamu na papírku, který nosí pořád u sebe. Všichni máme zakloněnou hlavu a díváme se na nebe, které je dokořán. Krásná paní s laníma očima stoupá vzhůru a usmívá se. Mává nám dolů na zem a volá:
„Čekají tu na mě, už je vidím! Na shledanou!!!!!!“
My dole taky máváme, někteří pláčou. A já běžím mezi ně a chytám jejich slzy do dlaní. Ty nejupřímnější mi uvíznou mezi prsty a spojí se v jednu velikou kulatou slzu, která září, až oči přecházejí. Cítím, jak se mi otáčí kolem prsteníčku pravé ruky. A uvězněna do kroužku z bílého zlata, zůstane tak ve své třpytivé kráse starodávně broušeného diamantu až do našeho shledání.
Paní Naďa už tam nahoře čeká patnáct let…
S přáním hezkých vztahů a vděčnou vzpomínkou
HŠ
