Tuhle neděli bylo překrásné poledne. Najednou, za hrozného houkání a modrého blikání, předjelo před náš dům pět policejních aut. Policisté vběhli do dvojích dveří protějšího moderního ghetta. Za chvíli vyvláčeli ven jednoho zloděje, ve stříbrných okovech. Ohnuli ho přes kapotu svého služebního vozu. Pouta mu trčela nad zadek. V téhle poloze na ní ležel asi hodinu. Před něj položili prázdnou zlodějskou tašku a jeho bundu.
Seběhl jsem dolů a zeptal se na podrobnosti Baby Trojčubčí, ta ví všechno. V protější novostavbě bydlí bohatí Rusové. Český zlodějíček jim přišel vykrást sklep.
V současné Praze už to máme jako za Hitlerova stanného práva. Obyvatelstvo nevychází v noci na ulici. Jenom zatemňovat okna ještě nemusíme.
Vyjít ve dne na procházku do parku je také o život. Pobíhají tam zuřiví čeští psi a číhají tam nečeští kriminálníci.
Nevím, zda jsme to s tou demokracií a stěhováním národů do Prahy neuspěchali, o dvě stě let.
Ze zdejších policejních pěti aut pak odjela jenom čtyři. Jedno přijelo tak rychle, že si z rychlé jízdy zadřelo motor.
