Náš původní činžák byl z roku 1905, poměrně dokonalý. Tehdejší stavitelé budovali domy pro svou dobu. V každém patře byly jen koncové byty s koupelnou a záchodem. Šest ostatních nájemníků bylo odkázáno na společné příslušenství.
Jedna koupelna na výtop uhlím nám nefungovala už od tatíčka Masaryka. Mohli jsme se mýt žínkou, všude! Jediný záchod nesplachoval už od konce 2. světové války!
Ráno byla před ním dlouhá mlčící fronta. Čekající měli zkřivené tváře držením obou dolních svěračů. Byli vybaveni rekvizitami. V jedné měli vědro s pitnou vodou ze společného kohoutku na chodbě. V druhé ruce měli dva papírové podklady na prkénko a balíček toaletního papíru. Když už někdo nemohl svěrače udržet, pustili ho předběhnout. Před polednem už bylo vše dokončeno.
Ve frontě stával i důchodce Spěváček. Byl v penzi už od začátku 1. světové války. Byl prý v zákopu, vylezl se nahoru podívat, jestli to už skončilo? Hned ho to trefilo, a tak byl celý život válečný invalida, pobírající penzi.
Penzista přijímal milenku jenom v pátek večer. Přicházela se dvěma taškami potravin. Klepala na něj smluveným signálem, na ten jí otevřel. V jeho místnosti měli dvě vědra, do těch vykonávali potřebu, mezi akty lásky! Vklouzla do bytu a odcházela až v neděli večer. To si vesele točila prázdnými taškami.
Také na tomto záchodě došlo málem k tragédii! Manželka vyprala prádlo v benzinu a ten vylila do mísy, nespláchla. Pak tam přišel kuřák s cigaretou, na závěr díla hodil hořící nedopalek do mísy. Došlo k explozi! Vyléčil se a zůstal ještě mužem!
Čistotnější paničky se chodily koupat do Lázní Žižkov, řečených Plivátko. Po napuštění vany si otevřely okno dokořán. Hned za ním vedla železniční trať. Vlak tam míval vždycky červenou a musel zastavit. Strojvůdce a topič se se zalíbením dlouze dívali na ženy myjící si prsa.
