Vyzvednutí pana Dana ze školky
Šla jsem si vyzvednout vnoučky ze školky. Před školkou jsem se zapovídala s jinou babičkou, a když se pak náhle z mluvítka ozval hlas učitelky, pro koho jdu, zabreptla jsem se a říkám, že si jdu pro PANA Dana (asi pozůstatek zvyku z telefonování z práce či co).
A když už jsem tady, tak si vezmu dva kousky, povídám dál, ještě samozřejmě přiberu i vnučku, aby jí to nebylo líto.
Ve třídě mne pak paní učitelka vítala slovy: Pan Dan je schovaný v krabici a máte si ho prý najít. Rychlým zrakem jsem zkontrolovala krabice v dosahu a z jedné skutečně vystřelil vnouček. Energie potlačovaná celý půlden školním řádem v tom malém těle vybuchla jako sopka. A zatímco já stačila jen vzít jeho svačinu a dojít naproti pro vnučku, pan Dan vyběhl třikrát schody do druhého patra nahoru a dolů, v běhu stačil ještě komunikovat s lidmi na schodech i v přilehlém okolí a sdělit jim vše, co se ten den dozvěděl, nebo co považoval za nutné sdělit. Je všeobecně známo, že učitelky v mateřských školách jsou nejvíce informované osoby, dozví se kolikrát z rodin svých svěřenců i to, co by ani nechtěly možná vědět (a hlavně, co by nechtěla dotyčná rodina, aby se vědělo).
V šatně byl vnouček oblečen rychle jako blesk, zatímco malá slečna si dávala jako správná ženská na čas a zajímalo ji všechno ostatní kolem, jen ne oblékání. Zpívala a sdělovala mi své zážitky. Když už jsem konečně identifikovala to správné oblečení a revidovala seznam, co máme či nemáme vzít s sebou, vnuk už obíhal po několikáté školku. Venku jsem ho pak našla v cizím autě, jak se loučí se spolužačkou. Uštědřila jsem mu výchovně výhružnou přednášku, jak mi nesmí takhle utíkat.
V půlce cesty k autobusu, kam letěli oba jak šílenci a já za nimi klusala ověnčena taškami, se najednou zarazili. A nastal útok na mé nervy. Já tam zapomněl obrázek a keramiku, co jsem vyrobil! A já tam zapomněla plyšáčka. Na mé vysvětlování, že si to vezmou zítra, nebyl brán zřetel. Ze strany vnučky začalo bulení, že toho plyšáčka prostě musí mít, že bez něj neusne a že se tam plyšáček bude sám v noci bát. Zatímco jsme na chodníku u zastávky řešili nastalou situaci včetně toho, jestli se plyšák bude v noci bát či ne, řval na nás z otevřených dveří autobusák, jestli teda hodláme konečně nastoupit. No, samozřejmě - autobus nám ujel a my zas táhli nazpátek. Děti poskočily jak kůzlata a radostně letěly, zatímco já se vlekla a vzpomněla vraždění neviňátek. :-))
Ve vyhřáté školce jsem oblečena v zimním padla na lavici a jako v sauně nejmíň půl hodiny čekala, až se najdou požadované, ale VELICE NUTNÉ věci pro dětský život…které se ovšem doma s největší pravděpodobností okamžitě po příchodu někam pohodí a za chvíli se už o nich nebude vědět. Klasika. Ale ty chvíle, strávené s mými dětmi a teď i s vnoučaty, mi za to stojí. Děti beru jako dar, který není dopřán všem. A mrzí mne vždycky, když zjistím, že ne všichni to tak mají, že někteří snad berou děti jako nějaké nutné zlo.
Já s nimi zažívám spoustu legrace a za chvíle strávené s nimi jsem osudu vděčná. A taky mám neustále další a další příběhy do mé knihy vzpomínek. Už teď mě vnoučata svými dotazy kontrolují, zda jsem tam něco neopomněla napsat. A nejkrásnější je, když najdu po jejich odchodu u počítače na malém papírku krásné vyznání od prvňačky,která se sotva naučila psát... :-))
