Je pozdní večer. Sedím si doma v klidu ve svém pohodlném křesle a sleduji napínavou detektivku. Detektiv právě sleduje vrahovu stopu a plíží se s revolverem v ruce po ztemnělé terase překvapit podezřelého.
V této napínavé situaci, kdy jsem plně soustředěna na děj napínavého filmu, ozve se vedle v ložnici taková zvláštní rána. Strašně jsem se lekla a horečně přemýšlela, co to bylo. Bydlím ve zvýšeném přízemí, u ložnice mám malý balkónek - že by se tam někdo snažil dostat? Plná strachu se pomalu plížím, podobně jako filmový detektiv, do ložnice.
Rozhlédnu se - a už lupiče vidím. Stojím a s úlevou oddechuji, protože se přede mnou ospale protahuje můj kočičí mazlíček, moje kočička Mejdy. Radostně vrní a chce něco dobrého. To už jsem pochopila vše. Byla celý večer zavřená ve skříni, kam se vplížila, když jsem se převlékala. Umí to tak rychle, že jsem to vůbec nepostřehla. Skříň má magnetický uzávěr dveří, což ona hned také pochopila při své" sledovačce, co dělám" a zavřené dveře si otevřela tak, že se o ně opřela tlapkami. Rychle vyskočila a dveře se zase zaklaply To byl ten zvláštní zvuk, který mne vyděsil. Asi čekala, že jí za to její dobrodružství pochválím, jak je chytrá. Je, opravdu.
Věřím, že kočky jsou chytřejší než my. Nakonec jsem si oddechla, že to byla ona a ne skutečný lupič.
