Dnes naposled
Ilustrační foto: forfamilyssake.wordpress.com

Váhám, zda otevřít své srdce,
zdráhám se psát, co nesu trpce,
nevím, zda se to vůbec hodí
sdílet, co mému nitru škodí.

Bloudím v mlhách osamění,
loudím po něčem co není,
věřím, že až čas zahojí
rány, kterých se duše bojí.

Padám z nekonečné výše,
strádám v hloubi temné chýše,
hledám v dálce světla tóny,
slyším jen kostelní zvony.

Vypsat se chci z teskné chvíle
vyspat a už v příštím díle
zazní veselejší tóny
přece silnější jsou ONY!

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
4 komentáře
Nina Šachová
Jitka, Jarmila i Zuzka řekly vše za mně. Jsem bez práce a líp bych to nesvedla.
Zuzana Pivcová
Lépe je, když se alespoň náznakově ze svého smutku vypovíte, každý je sice ve svém osobním smutku sám, ale následně zjistíte, že existují stovky a tisíce podobně bolavých lidiček, kteří Vám to ozvěnou sdělí, protože jste promluvila jejich řečí. A do veselejších tónů se nenuťte, přihlásí se samy.
Jarmila Peerová
Každé bolavé srdce by se otevřít mělo,aby bolest mohla odejít.Život si s námi pohazuje,jednou se vyhříváme na slunci,jindy padneme do šera a smutku. Nic netrvá věčně,kostelní zvony zmlknou a zazní ptačí tóny.Ten smutek duše jste popsala úžasně.Těším se na další,kdy vaše duše začne zpívat....
Jitka Chodorová
Moc pěkné Jano,dokonce s nádechem optimismu,ale nejkrásnější díla vždy vznikají z bolesti,utrpení a smutku a vám se toto velmi povedlo.