Tak jsem našla další společný zájem s mým manželem. Sázení. Nebo chcete-li tipování. Nikdy bych nevěřila, že nás může něco takového ve vteřině stmelit a vzápětí odloučit nejen od stolu. A to 163x v sedmnácti dnech (tolik bylo otázek v hokejové tipovací soutěži). Nikdy bych také nevěřila, že budu takovou dobu v rauši. A stačilo málo. Dostat se v tipovačce do čela. Netrpělivé čekání na nové otázky a ještě netrpělivější čekání na jejich vyhodnocení.
Pravidla našeho tipovacího týmu byla jasná. Já mám profil, tudíž i poslední slovo. I když on je téměř hokejový expert (jako většina mužských) a já to beru podle intuice a z estetického hlediska. Ten se mi líbí, tak dostane bod, ten má hezčí dres (nebo něco), tak si tu výhru zaslouží, no a ten se jen pere, tak ať jde do háje. Tohle družstvo už dlouho nevyhrálo, tak bude mít štěstí, a tohle vyhrává furt, tak na něj taky musí jednou dojít.
A tak nás odbornost a čistý amaterismus svedly dohromady. Trávili jsme spolu více času než zamlada. Já sledovala i zápasy, o kterých jsem dříve ani nevěděla, že existují. Kontrolovala vtěřiny, kdy bude první přesilovka a kdy padne první gól. To byly rozhodující body. Na prohru či vítězství se trefila většinou většina. V kabelce místo kosmetiky jsem nosila můj 13‘ počítač, aby byl vždy po ruce a nic mi neuteklo (v ostatních tipovačkách jsme i některé dny vynechali). Naše děti nás po očku sledovaly a bavily se naším zapálením. A po vzoru hesla „kdo si hraje, nezlobí“ nás nechaly tipovat a měly od nás pokoj. Téměř každý návrh experta jsem negovala a ubrala či přidala minutu nebo gól. Dle teorie pravděpodobnosti to bylo vždy 50 na 50. Naše konverzační spektrum se tedy zvrhlo na pouhé: „kdybys mě poslechla, byly by body“, nebo „kdybych tě poslechla, nebyly by body“ a tak stále dokola.
Ve výsledku musím poděkovat našim hokejistům a portálu i60 za příjemně strávené dny s ledním hokejem. A teď si běžím vyguglovat, co je to vlastně ten organizér.
Nashledanou u další tipovačky.
