Když jsem byla tak v 5.- 6. třídě, pořídily jsme si s mou kamarádkou Zlatou každá kočičku. Ta moje, Tulinka, se mi záhy ztratila. Prohledaly jsme všechno v okolí našeho domu, ale po kočičce se slehla zem. Byla jsem zoufalá a Zlatka se mnou.
I pojaly jsme podezření na rodinu extrémních tlusťochů, co žila ve vedlejším traktu. URČITĚ NÁM TU UBOHOU KOČIČKU SNĚDLI ! Kdyby jen tlusťoši tušili, co se na ně chystá a jaký to bude mít dopad ovšem taky na nás – dvě pubertální holky !
Jako děti jsme neměly moc možností k odplatě, a tak ke slovu přišel výhružný dopis, který jsme osobně zanesly do jejich schránky, protože jsme tenkrát neměly ani na tu známku, abychom to poslaly anonymně poštou. Nevím, co jsme si od toho slibovaly, ale zřejmě to bylo vyprovokováno naším zoufalstvím ze ztráty kočky.
Zlata uměla krásně malovat, já celkem taky, takže jsme společně vytvořily nádherný velký obrázek přetlusté rodiny, jak sedí rozvalená dokola stolu, na němž trůnila mísa s kočkou, ze které se kouřilo. Kočka byla vyvedena zvlášť brilantně v barvách. Do kočky byly zapíchnuty velké vidle, které dodaly obrázku šťávu. Rodina byla pak znázorněna celá uslintaná, s vyvalenýma očima, v rukou připravené vidličky a nože, jak se všichni nemohli dočkat, až se pustí do pečené kočky.
Psychicky nám to teda moc nepomohlo a druhý den nás následující události zcela dorazily. Rodina nelenila a šla si stěžovat řediteli naší školy. A během vyučování se ozval rozhlas v našich třídách (Zlata byla o rok starší) aby se ta a ta žákyně okamžitě dostavila do ředitelny.
Tam už na nás čekal ředitel se svým zástupcem a v ruce třímal náš dopis. Nastal výslech. Nejdřív jsme byly obě dost vyvedené z míry, ale pak jsem zjistila, že se ředitel během výslechu nápadně otáčí pořád k oknu, protože tutlal smích. I zástupce se snažil seč mohl, aby nezlehčil vážnost situace. Snažili se vinu přehodit na Zlatu. Přece jenom jim bylo asi hloupé, obvinit dceru učitelského kolegy, byť z jiné školy. Ale Zlatku jsem v tom nenechala a urputně jsem se hlásila k tomu, že ty namalované vidle jsou jen a jen moje, i kus kočky a dva z tlusťochů. A dopis jsme psaly rukou nerozdílnou napůl.
Ani už nevím, jestli z toho byla tenkrát „ředitelská důtka „ – napomenutí, asi ano. Na vysvědčení se, myslím, neobjevilo nic. Tlusťochům jsme se musely jít omluvit. Po těch desetiletích je mi jich teď líto…a doufám, že to vzali jako pubertální výlev dvou bláznivých holek a nic moc si z toho nedělali. I když… že ani nešli žalovat našim rodičům, ale rovnou to vzali do školy ?
