S přibývajícími léty se ke vzpomínkám stále vracíme. Lovíme je z hlubin vlastní paměti i ze zaprášených krabic na půdě, postupně je třídíme, ty hodně zanešené čistíme od balastu, jiné zas trochu přibarvujeme nebo je aspoň mírně poupravíme. A co je na tom nejlepší, že moderní technika nám poskytuje spoustu možností, jak své vzpomínky sdílet a porovnávat. Vzájemně si je různými cestami (včetně našeho drahého portálu i60!) předáváme a máme radost, když evokují stejnou či podobnou vzpomínku v někom jiném. Anebo naopak vybudí ostrou polemiku či konstruktivní diskuzi.
Je toho tolik, co bylo v dobách našeho mládí hezké a co stojí za to uchovat si v paměti… A taky jsem přesvědčená, že to tenkrát nebyl jenom věk, který nám dával křídla. Úhel pohledu se může samozřejmě různit, a jak jsem už zmínila, připouštím, že vzpomínkám spojeným s dětstvím a mládím přidáváme občas na pastelovém odstínu. Ale zároveň jsem si jista, že bychom společně dali dohromady velmi dlouhý seznam pozitivních zážitků i z nechvalně známého období, které politická terminologie označuje jako normalizaci. Některé z nich totiž provázejí opravdu úsměvné detaily…
Tak například mateřská školka. Na ni mám asi nejranější vzpomínky, kterých jsem schopna. Vroubkované punčocháče, zástěrka s velkou kapsou a kanýrky na ramenou. Fronta na rybí tuk, který nám všem jednou lžičkou (aluminiovou!) dávala paní učitelka do pusy. Ještě teď je mi špatně, jak to bylo fuj! Malé stolky a židličky se musely před obědem rozestavět v herně a hned po něm zase sklidit, aby bylo místo na lehátka. K obědu nejčastěji krupicová polévka s vejcem a rajská. A nebo krupičná kaše s cukrem a skořicí, pokapaná máslem. To bylo náhodou mňam! Jenže mně tenkrát chutnala i rozvařená kolínka s nezapomenutelnou UHO neboli univerzální hnědou omáčkou. A dokonce i dušená mrkev s hráškem, která u jiných dětí obvykle zůstala na talíři. Na svačinu jsem s chutí vypila hrnek kakaa, a loupáček, který je kupodivu k dostání dodnes, jsem pak ukusovala cestou domů. Pokud mě ovšem maminka nevyzvedla „po o“…
Ve školní jídelně to bylo velmi podobné, jen mnohem větší. Větší děti, větší stoly, talíře, porce i kravál. Vikslajvantové ubrusy, které kuchařka v gumové zástěře utírala hadrem, jehož odér mám v čichové paměti uložený na předposledním místě…
Na kultivaci stolování nebyl před padesáti lety kladen zvláštní důraz a jídelníček od té doby taky zaznamenal četné změny. Mám jen smůlu, že mi chutnalo tenkrát stejně jako dnes...
A taky se musím přiznat, že třeba na prvomájový průvod nebo školní akademii jsem se jako dítě vždycky hrozně těšila.
Recitovala jsem totiž nejlíp z celé třídy…
A jelikož na to všechno JÁ RÁDA VZPOMÍNÁM, zamilovala jsem si o něco později i stejnojmenný šanson Hany Hegerové. I když se netýká zrovna vzpomínek na školní jídelnu... Tak si zavzpomínejte se mnou.
https://www.youtube.com/watch?v=NIelpgZ24Hc
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
