Proč na mě tak civí a čemu se diví? Proč se na mě mračí, cení zuby dračí? Kdo je tato žena stejného jména? A proč tady stojí v mém vlastním pokoji?
Nevypadá valně, já vsadím se schválně, že noci prohýřila, snad i něco pila... Ty strhané rysy viděla jsem kdysi. Naznačuje snad, že měla bych ji znát?
Oči má po mojí matce, vlas je střižen stejně krátce malá piha vprostřed brady, řekla bych i stejné vnady Bože, proč ta žena zvadlá, vůbec hledí do zrcadla?!
Nejlepsi je podivat se do zrcadla s myslenkou: "nevypadam zase tak spatne" A pokud uz to neni uplne dokonale, muzeme k tomu pridat: "na ty roky" a je to. A povzdechnuti: "ja dnes vypadam" je taky dobre. Je to vlastne konstatovani, ze jindy je to lepsi.
Vím, že je v tom ta pro Vás typická intelektuální nadsázka, navíc zajímavý nápad ve stylu S cizí ženou v cizím pokoji. Ale stavím se za to, že se má člověk brát takový, jaký je. Včetně vzhledu. Něco jiného je takové to momentální povzdechnutí: Já dnes vypadám.
