K vánocům jsme si nadělili před pár lety my a rodina jedné dcery vysavač - robota.
Naše představa byla (dle reklamy na fotce v časopisu), že si sedneme, dáme nohy na stůl, spustíme robota, do ruky si vezmeme knížku či časopis a strávíme příjemné chvíle, zatímco robotický sluha za nás oddře tu namáhavou a u mne nenáviděnou práci.
Naše tehdy nejmenší, ani ne dvouletá vnučka okamžitě překřtila tenkrát tohoto sluhu na „Robůtka“ (spisovatel Čapek by měl radost, jak jeho slovo žije a dokonce i mění tvary). A okamžitě vymyslela pro Robůtka jinou činnost, než byla ta jeho původní, zamýšlená. A tak si děti na Robůtka sedaly a Robůtek je vozil po místnosti. Po čase jsem já a možná i dcera nabyly dojmu, že toto vlastně měla být jeho původní činnost.
Ten mizera Robůtek totiž vyžadoval před svou prací v podstatě vyklizení téměř celé místnosti. Jeho čidla sice měla reagovat na nohy stolů a židlí, ale spíš to vypadalo, že ho to vždy spíš zmátlo, a tak chaoticky rejdil několikrát tam, kde už byl, zatímco místa ostatní zůstala jím nepolíbená. A zatímco manžel byl včetně dětí jediný, kdo byl Robůtkem nadšen, já tiše soptila a pokaždé, když jsem šla kolem něj (teď myslím Robůtka), vyprskla jsem na něj nějakou tu invektivu: ty jeden…..línej (nepublikovatelné), ty malej….(nepublikovatelné), ty žroute nanicovatej! Neboť Robůtek se jevil jako lenoch. Jen se válel přilepen ke zdi a nasával a nasával (elektřinu), v noci pak mne budily zvláštní zvuky, které vypadaly, jako by se na nás chystala armáda štěnic.
Zřejmě byla chyba ve mně, přiznávám, k smrti nerada totiž čtu návody. Možná, že ostatním lidem robůtci slouží bez problémů, mne ovšem ten náš provokoval k nepříčetnosti. Nemyslela jsem si, že budu muset vyklízet málem celou místnost, aby se tam mohl promenádovat a přitom nedosáhl pod skříně, stoly a židle - to mi jaksi nedošlo. Zřejmě byl určen pro provoz na zámku v poloprázdných tanečních sálech nebo do veliké vily a v našem panelákovém bytě trucoval. A čím mne nejvíc dožral - odmítal pracovat v obýváku na koberci. A to manžel kvůli němu sundal i prahy! Po vyklizení nábytku umanutě rejdil chaoticky dokola. Při představě, jak jsem se těšila, že se zbavím jedné ohavné domácí práce, jsem ho začala nenávidět. Nejradši bych na něj skočila a skákala a skákala, až by z něj vypadla střeva. Pak bych mu ještě přidala pár ran smetákem, abych ho dorazila, protože tím smetákem nebo normálním luxem jsem pak musela já dodatečně ještě prolézat pod gaučem a skříněmi a navíc se pak dřít s nábytkem nazpátek !
Pak se po letech jeho odpočinku a stálého žraní elektřiny dostavila před nedávnem rodina se všemi pěti dětmi.
Když náhle ustal řev dětí honících se po bytě, pojala jsem podezření jako vždy, když v těchto případech nastane ticho. Přiběhl vnouček a povídá: Babi, tam něco černého leze po zemi !!! V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než že nám tam oknem vlétl nějaký brouk, nebo se jedná o obří tarantuli, tak povídám – no tak ho vyhodíme oknem ! Ale to není brouk, babi, je to moc velké ! Pojď honem ! Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se jedná o Robůtka. Připravovala jsem se na boj s něčím velkým, černým a záhadným, co chytnu do utěrky a vyhodím oknem.
Letím tam a co nevidím – po místnosti se promenáduje sám Robůtek! Postavila jsem vnoučky do řady, zahájila výslech, kdo z nich ho spustil. Samozřejmě se nikdo nehlásil, ale chyběla vnučka poslední v řadě, ta nejmenší, dvouletá. Našla jsem ji vyděšenou v koupelně, jak tam stojí potmě s vyvalenýma očima a natahuje. Musela se, chudinka, pěkně leknout a zřejmě očekávala hromobití. Protože to ona ho spustila svým všetečným prstíkem.
A tak jsem se rozhodla – příště bude Robůtek malou vozit a kvůli ní jsem ochotna odstranit židle, ba i ten stůl – sice nevím kam, protože nevlastníme zámek - zbývá mi teda asi jedině paneláková chodba před dveřmi, a až se dostatečně povozí, nastane tahání nábytku zpět. A pak to zas teda Robůtek za to stěhování pěkně schytá…
