VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÉPE, souhlasíte? Já tedy určitě. Ale nepopírám, že tomuto rčení nedám vždy úplně za dost. Je tomu tak ve chvílích, které prožívám bezprostředně po euforickém cestovatelském zážitku. Například takovou dočasnou nevěrností k mé domovině mne letos naladil 8denní pobyt na ostrově Sao Miguel (Azory).
Už z výšky, kdy jsme vylétli z nepříjemného objetí turbulentních mraků, ostrov přitahoval mou pozornost. Čím jsme byli blíže jeho pevnině do široka obtékané azurovým Atlantikem, tím sílilo mé nutkání otevřít kulaté okénko dvoumotorového letadla a pošimrat ostrovu jeho huňaté hrbolky z měkké zeleně. Sotva podvozek letadla poskočil po přistávací dráze, ostrov se ve zbytcích mraků rozevřel jako květ ibišku a dýchl na nás svou mámivou vůni. Šumění příboje z nedalekých břehů snoubilo svůj rytmický nápěv s laskavou písní slunečních paprsků, které se po předešlém deštivém týdnu začaly zlatavě prosazovat. Přiletěli jsme do ráje.
Jako v ráji bylo v parcích, které vyplňovaly každou proluku mezi městskými domy. Míče namodrale kvetoucích hortenzií se v nich skromně krčily. Nechyběly trsy rododendronů, strelicíí, azalek, ani lilií. V botanických zahradách, nešetřících na své rozloze, tyčili se monstrozní stromoví starci (cypřiše, tisy, araucarie, eukalypty, aj.), kteří s moudrou rozvahou nabízeli svěží stín, aby nás probral z rajské koupele ve vulkanických jezírcích.
Rájem byla i městská koloniální architektura s omšelou patinou po útocích korzárů. Vítala nás za přítomnosti košatých palem, ohromných platanů a majestátních novozélandských vánočních stromů (železnec ztepilý), které svými nazrzlými hustými licousy vzdušných kořenů působily jako dědové vševědové. Ulice ve městech zdobily chodníky, jež při pohledu z radničních věží působily jako krajky, neboť byly vydlážděné černými (lávovými) a bílými (vápencovými) kostkami vždy do jiných opakujících se vzorů a ornamentů. Balkony pyšně obepínaly koberce bugaventilií ve všech třech tradičních odstínech, což ani trošku neubíralo městečkům na jejich rajském půvabu.
Rájem byla políčka, louky, pastviny a stráně, které lemovaly zídky vystavěné z lávového kamení, anebo je po obvodu oddělovaly vysázené keře různobarevných hortenzií, vždy za účelem ochrany úrody a pasoucího se dobytka proti větru, který na ostrově duje a fičí ze všech stran, jednou ve vedrech opěvovaný, tu za deště spílaný. Rajsky divokými vavřínovými lesy (živé fosilie) prorostlými stromovou kapradí, bambusem, planou cukrovou třtinou i vřesovcem tak vysokým, že si připadáte jako skřítek, tajemně problikávala vodní zrcátka z levád a vábila vás k vodopádům ukrytým v houštinách z motýlovce, nádherné žlutě kvetoucí invazivní rostliny, zavlečené na ostrov z Himalájí.
Rájem byly neaktivní vulkány, v jejich hrdlech čiřící se modrá nebo zelená voda, čajové a ananasové plantáže, pohledy na širý oceán, těžké lávové víno, nefalšované lahodné sýry i "kozido", jídlo uvařené v hliněném hrnci vulkanickým teplem. Mňam.
Vše ovšem jednou skončí, časem zážitky a dojmy vyšumí, sesednou, procedí se přes síta všedních dní. Plna vděčnosti poskládám leporelo vzpomínek do šuplete s označením „svět“. Spokojeně si přiznám, že do těchto míst se určitě nevrátím. Proč také? Vždyť českou nádheru a rozmanitost mám po ruce a tolik jí ve svém poznávání ještě dlužím.
