Ačkoliv jsme Škodovku nikdy nevlastnili, užila jsem si s ní hodně příhod.
Po mateřské dovolené jsem nastoupila jako laborantka na Okresní hygienickou stanici na odbor hygieny ovzduší a vody. Práce to byla zajímavá a hlavně velmi různorodá. Pracovala jsem nejen v laboratoří, ale i v terénu. Měla jsem k dispozici auto s řidičem. To auto, jak asi tušíte, byla Škoda 1203 - sanitka. Jezdili jsme po okrese buď odebírat vzorky vody jak ze studní, kterých bylo v okrese dost, tak i vzorky ovzduší a prašnosti (spadu). Odebírat vodu ze studní v zimě nebyl žádný med. Nejprve jsme museli sehnat horkou vodu a tou "zalít" čerpadlo, aby rozmrzlo. Horkou vodu jsme si museli vyprosit od hodných sousedů ve vsi. V létě se zase odebíraly vzorky z koupališt i z rybníků, kam se také lidi chodili koupat. Tam jsem zase musela odebrat vodu několik metrů od břehu, a to buď v loďce provozovatele, když tam byl, nebo si vzít plavky a doplavat tam. S tím bylo dost legrace, zvlášť, když byla studená voda. Vzorky ovzduší se odebiraly na vytýčených místech nebo na objednávku v bytech nebo byly součástí kolaudace domů typu Okal. To jsme s sebou vozili celé složité a těžké aparatury, které jsme občas tahali do několika pater .
Při svých cestách jsme zažili i napínavé situace díky naší Škodověnce. Sanitky byly neustále v provozu, tak se každou chvíli porouchalo něco jiného a řidič to musel řešit na místě, často někde v polích. Vzpomínám, že jednou v zimě nám praskla nádrž na vodu, tak jsme ji museli zhruba každých 5 km dolívat. Nezbylo, než zvonit u dveří domků v okolí a prosit o vodu. V jedné chvíli musela stačit i voda z polozamrzlého potoka, abychom sanitku nezavařili a dojeli. Vystřídala jsem řadu řidičů i sanitek, ale vždy to byla Škoda 1203. Řidiči byli nejrůznějších povah, jak to bývá, Někteří byli veselí a zásobovali mě cestou sérií anekdot a veselými příhodami, někteří byli dobromyslní bručouni a někteří i cholerici. Nakonec jsme si na sebe zvykli a naše společné cesty byly příjemné. Jednou v zimě jsme jeli z měření, byl konec směny a jeli jsme kolem nové obory, kde byla jelení zvěř a divoká prasátka. Obora byla hodně navštěvovaná hlavně rodiči s dětmi. Já tam ještě nebyla, tak se řidič nabídl, že se tam na chvíli stavíme. Odbočil z hlavní na polňačku. Byla zapadána čerstvým sněhem a krajnice nebyla vidět. Při zaparkování sjel do škarpy u silnice a nemohl ven.Nebylo zbytí, šli jsme hledat pomoc. Naštěstí v nedaleké hájovně měli nějaké silné auto a vytáhli nás. Moc jsme jim děkovali.
Jezdila jsem i na dálkové služební cesty až na Moravu (od nás cca 350 km). Poprvé jsem dostala jiného řidiče i s novým autem - Volhou. Jelo se mnohem pohodlněji než v sanitce a jelo se příjemně. Řidič byl znalý cesty, přijeli jsme na místo před polednem, a než nám naložili přístroje, pro které jsme jeli, mohli jsme i v klidu poobědvat. Doma jsme byli asi v 18 hodin. Asi po půl roce jsem zase jela s přístroji k povinné prohlídce, ale to už jsem jela s jiným řidičem a jen v sanitě. Pan řidíč ale nebyl moc zkušený, nechtěl jet přes Prahu, že to nezná, a na zpáteční cestě jsme zabloudili, zajeli si asi 100 km a domů jsem se dostala až ve 22 hodin úplně zmožená nepohodlným cestováním. Doma už si dělali starosti, co je s mámou.
Přes všechny nepohody ale na svou práci ráda vzpomínám, pracovala jsem tam 38 let.
