Říkali, buď hodná,
hleď se pilně učit,
k lidem buď vždy rovná,
sic nás budeš mučit,
před spaním se modli
a nos pěkné známky,
na tom se vždy shodli,
chcem radost ze Zuzanky.
Tak, to byli naši,
všechno pěkně jasně,
v kostele pak na mši
říkala jsem básně,
ředitelská zpráva,
nechceme tu víru,
a kantorka řvala,
proč nejsem v Pionýru.
Aniž bych to chtěla,
jeli jsme do dálky,
výbuchy, jak z děla,
a nastaly války,
skleničky až do dna,
pěkně jsem se zpila,
nebyla jsem hodná,
to máti netušila.
Dvoření pak jasná,
ale já se bála,
hudba hrála krásná,
a já v koutě stála,
vytáhla jsem drápky,
hned otázka krátká,
když nechce nás, chlápky,
není snad na děvčátka?
Potom přišly lásky,
umírali všichni,
přibývaly vrásky,
jen si, holka, zvykni,
cesta plná sněhu
nevedla mě domů,
chtěla jsem dát něhu,
neměla jsem komu.
A na cestě další
jak na horské dráze,
vztahy plné falší
rovnaly se zkáze,
nechtěla jsem bloudit,
brala život šmahem,
jestli chceš mě soudit,
zameť před svým prahem.
Dnes tu lidi bavím,
jak se hezky svádí,
v duchu si však pravím,
kam ty roky pádí,
a byla to tedy
cesta neskutečná,
jsem i přes ty ledy
za ten život vděčná.
Všem, kteří to budou číst, se omlouvám za to, že je báseň tak dlouhá. Ale je to už i docela dlouhý život.
