Ve vagonu metra si obvykle zaberu místo v růžku u dveří, kde jsem oddělena průhlednou deskou od polospících lidí, a s ostýchavou pomalostí skenuji vagónové klima. Bdím, nebo sním? Kde to jsem? Mám pocit, že jsem v zoo.
Naproti mně seděl megaobézní pán, rozvalený na dvojsedadle, a vypadal jako hroch. Jeho holá lesklá čelopleš přecházela do dvou nadočnicových oblouků, které se propadaly blíže k nosu do jamek, z nichž jako na špejli napíchané oční koule tupě zíraly do prázdna. Nemrkal. Dlouze nemrkal. Už-už jsem sebe přesvědčovala, že to tak asi má, když se mu přes oči zpomaleně stáhla víčková roleta. Při tom si zívl, ukázal své noty na buben a slizce mlaskl. Ještě se zarochnil do plstnatého vytahaného svetru s chybějícími kostěnými knoflíky a pokračoval ve své ranní letargii.
Nedaleko hrocha mne zaujala zrzatá žena. Tmavou konturou měla své plné rty obkresleny obdobně, jak to nosí japonské gejši. Stále ty rty špulila do důležitého óčka. Ofinu ohnivých vlasů si naducávala do tvaru, který můžeme vidět na hlavě pudla královského, s rozdílem, že ona místo bloncavých uší měla zapletené copany. Ty jí rázovitě létaly před obličejem, protože zbrkle otáčela hlavou ze strany na stranu a kývala při tom nervózně tělem. Na nohou měla modré matné punčocháče přizdobené plošnou dírou, která pokračovala v potůčku utíkajících oček do červených kotníkových škrpálů. Věřte, paní pudlice se nedala přehlídnout.
Za hrochem a pudlem úplně v zádi vozu, na trojce, seděl mladík v hnědé kapuci, přes kterou měl velká sluchátka a vypadal jako ropucha. Ruce měl založené před sebou, nikdo z přítomných určitě nepochyboval o jeho odmítavém gestu. Snad proto si k němu nikdo nepřisedl. V obličeji měl grimasu, kterou vám zaručí odér zralých syrečků – vražedně přivřené oči v úšklebku do podkovy. Tu a tam vycenil zuby, jakoby cvičil anglické "the", a se zvukem plácajících se jater v průvanu nafoukl bublinu snad z celého balíčku žvýkaček, kterou pak s prcavým ozvučením do sebe vcucnul.
Během mé ranní dvacetiminutové jízdy metrem jsem ještě identifikovala medvěda, který neměl problém při dřímotu zvučně zachrápat, slepice, které od svého nasednutí po své vysednutí kvokaly „toto je ták, a toto zase tááák“. Z ptačí říše jsem pozorovala dominantní pávice, které než se uvelebily a natřikrát seskládaly suknice vyšívané drahou nití, zaměstnávaly okolo sebe spolucestující přiškrcenými hlasy „pardondalabychsemkabelku“, „oóóch“, „ááách“, „tooknokdybystezavřel, táhnetu“, „hošíkuuhniseano?“. Objevila jsem i žirafu. Předvedla, jak klidně v krku ohne hlavu a téměř celou ji provleče pevným stropním madlem, aniž by si uštědřila bouli. Mezi cestujícími byly surikaty soustředěně koukající k místu světelné tabule, opice, jež se houpaly jednoruč na visacích madlech, nebo spící berani, podmanění vynucenou jízdou ke stádní poslušnosti.
Skutečně, jako bych byla v zoo. Je až neuvěřitelná některá ta zvířecí podobnost. Pane Darwine, toto byste měl vidět!
