Nemám sice profesně nic společného s železnicí, ale vlaky mám ráda. A to celý život. Je to tak silné, že mám-li se rozhodnout, zda do téhož města pojedu vlakem či autobusem, zvítězí vždy vlak, i když je jízda třeba trochu komplikovanější. Jako v případě cesty do Týna nad Vltavou, ležícího dnes už mimo trať. Mohla bych jet sice z Prahy přímo autobusem, ale já jedu do Tábora vlakem a tam, protože už to jinak nejde, přestoupím na autobus. Nejspíš ten, kterým bych mohla jet už z Prahy.
S Japonci na kraji lesa
Před několika lety jsem jezdila do Týna k známému, takřka rodinnému zubaři, který mi dělal implantát. Byla to dlouhodobá záležitost, takže jsem tam musela jet během roku vícekrát. A to vždy již zmíněným způsobem. V průběhu toho roku se hodně modernizovala trať od jihu postupně až k Praze, a tak jsem si nakonec při výlukách užila i ten nechtěný autobus.
Jednou při zpáteční cestě do Prahy byl náš popolední rychlík poloprázdný. V Táboře bylo slunečno. Náhle vlak zastavil a dál nejel. Poté přišla průvodčí a informovala nás, že mezi Prahou a Benešovem byla velká bouřka s vichřicí, která polámala stromy a ty zatarasily koleje. Musíme vystoupit v nejbližší stanici a pošlou pro nás náhradní autobusy. Tou nejbližší stanicí byla malinká zastávka v obci Ješetice, kde za normálních okolností rychlík nestavěl. Vystoupili jsme z vlaku (mohlo nás být tak 40) a šli ze stanice po venkovské cestičce až na kraj lesa, kde byla zastávka nějakého místního autobusového spoje. Tam jsme čekali. Kuriozitou bylo, že v tom vlaku, který jel už z Lince, cestovali do Prahy Japonci. Nebyli vůbec vyděšení, co se děje. Naopak to pojali jako velké dobrodružství a vesele se fotili na českém venkově. Pak přijely náhradní autobusy a podle toho, kam jsme cestovali, nás vezli dál. Mě spolu s pár dalšími vzal ochotný řidič dokonce až na Roztyly v Praze. Myslím, že dnes po velké rekonstrukci železnice snad tudy vlak už nejezdí.
V blízkosti tragédie
22. červenec 2004, ten den jsme se při letním pobytu na chalupě v Týně nad Vltavou rozhodly udělat si jako každoročně výlet do Vodňan. Od nás se jezdilo motorákem do Číčenic a tam se přestoupilo na motorák, který jel přes Vodňany až do Volar. V Číčenicích se muselo ťen den dlouho čekat na příjezd vlaku od Českých Budějovicích, byla nějaká výluka na trati. Prohlédly jsme si jako vždy Vodňany, zašly si do cukrárny a odebraly se zpět na nádraží na vlak, který měl jet nějak krátce po 15 hod. Vlak nepřijel a místo toho jsme uslyšeli nádražní hlášení, že na této trati před několika minutami došlo ke srážce vlaků. Jeden z nich byl ten "náš". Do Vodňan už nedojel. Nezbylo než jít do Číčenic pěšky. Tam už byl ovšem motorák do Týna dávno pryč, ale nás naštěstí vzali dva muži stopem.
V pozdějších zprávách vyšlo najevo, že se srazily vlaky v důsledku toho, že strojvůdce jednoho odjel nedovoleně z obce Bavorov a pokračoval po jednokolejce a po chvíli se na kraji lesa srazil s protijedoucím vlakem. Vinu na tom kromě lidského faktoru nesla určitě i tehdejší výluka a s ní spojené, v jednom směru zpožděné časy jízd. To se stalo lidem osudným a vedle těžce raněných byli i 2 mrtví. Byla to velmi smutná událost, která poznamenala i naši dovolenou.
Vltavotýnská dráha to nevzdala
Před několika roky byl zrušen železniční provoz Českých drah na trati Týn nad Vltavou - Číčenice jako nerentabilní. To jsme tehdy zjistily po příjezdu na letní pobyt. Bylo to pro nás zklamání, protože jsme si vláčkem udělaly vždy výlet do Vodňan. Spojení naštěstí zajistila autobusová doprava. Ale náš prázdninový výletní vlak to nebyl. Naše chalupa stojí blízko železničního viaduktu nedaleko nádraží. Motoráky na jednokolejce tam odjakživa už z dálky houkaly velmi hlasitě, takže jsme vždy dokázaly odhadnout, kolik je hodin. Mezi pravidelnými spoji několikrát denně byly i vlaky nákladní. A pak najednou pár let ticho, mohly jsme jít klidně po trati až na opuštěné týnské nádraží.
V létě letošního roku jsme krátce po příjezdu najednou uslyšely houkat vlak. Vlak, když byla železniční doprava zrušena?? A pak jsme zjistily, že zdejší milovníci vlaků sehnali motorový vlak a pořádají celou letní sezónu dvakrát týdně nostalgické jízdy. Je možno jet tímto způsobem až do Číčenic a odtud třeba do protivínské krokodýlí zoo. S radostí jsme vybíhaly na práh a sledovaly, v kolik vlak jede, jaký typ motoráčku, zda s jedním či dvěma vagony a kolik tak odhadem veze lidí. Železnice zkrátka žije a žít bude nadále i v Týně, byť jen v malém.
