Retrospektiva mých 30 let se dá, jako podle harmonogramu, rozdělit na tři dekády. Bylo mi čtyřicet a díky svému původu jsem žila od narození svobodně v nesvobodném světě.
V práci jsem dala výpověď jen s vidinou lukrativnějšího výdělku, neboť jsem věděla, že stran dalších okolností se pro mě nic nezmění.
Do Prahy mě tehdy nevedly listopadové události, ale taneční naší dcery na Žofíně, která tam v té době byla v učilišti.
Byla jsem v práci a jako blesk z čistého nebe přišla z Prahy zpráva o těžkém úrazu hlavy při dopravní nehodě na přechodu pro chodce a následná, dlouhých šest dnů trvající, klinická smrt dcery. Ležela na poúrazovém oddělení v ochranné bublině se zlomeninou lebky s pohmožděním mozku, proraženou spodinou lebeční ......... V jediném okamžiku se mi změnil svět, stejně jako žebříček hodnot.
Změna zaměstnání se o rok posunula. Po stále se zvyšujících nárocích nového zaměstnavatele jsem si začala pohrávat s myšlenkou o založení malé živnosti, která vycházela ne jen z bohatých pracovních zkušeností, z rodinné farmy soukromě hospodařícího rolníka, založené rodiči v červenci 1945, ale i vlastních schopností. Zkrátka, chtěla jsem být „svým pánem“.
Než jsem si stihla uvědomit, že podmínky k samostatně výdělečné činnosti jsou diametrálně odlišné od podmínek začátků mých rodičů, vězela jsem „v tom“ až po uši. Nicméně, bylo to moje první svobodné rozhodnutí. Po čtyřech letech práce v noci, bez jakýchkoliv sociálních jistot, s pocitem vyčerpanosti, nevidouc světlo na konci tunelu, mě zradilo zdraví. Po velkém chirurgickém zákroku, roční pracovní neschopnosti, mi byl přiznán částečný invalidní důchod a přišlo hledání pracovního uplatnění se sníženou pracovní schopností. Po čtyřech letech pracovního vypětí jsem najednou měla spoustu času na přemýšlení, co se životem dál. Nechtěla jsem nic vzdát, tak jsem si do života přivedla duchovní učitele Louise L. Hay, Dona Miguela Ruize a postupně jsem si začala uvědomovat, v jaké jsem krásné společnosti. Přiblížil se konec první dekády a jak se říká, když něco končí, zároveň něco nového začíná.
Druhou dekádu, ač bez „papíru“, jsem započala 1.1.1999 šťastným vykročením na dráhu státního zaměstnance na poloviční úvazek. Po životě vyplněném těžkou prací, konečně zaměstnání, o kterém se mi nikdy ani nesnilo, a to byl teprve začátek. Následující události na sebe nenechaly dlouho čekat a nabraly rychlý spád. Odešel ode mě manžel, následoval rozvod, v den rozvodu první setkání s mužem, pozdějším manželem, narození prvního vnoučete, oslava padesátých narozenin,…. Zkrátka, během prvního roku druhé dekády se mi život otočil o 180°. V zaměstnání jsem byla moc spokojená, nicméně, mé tělo poškozené léta vykonávanou těžkou prací si žádalo oprav, tudíž jsem si pracovní pohody dlouho neužila. A nastal čas oprav: 4.2002 operace karpálního tunelu na jedné ruce, 11.2004 první operace páteře, 6.2005 druhá operace páteře, 2.2006 třetí operace páteře, 11.2006 operace karp. tunelu na druhé ruce, 7.2007 oboustranná operace haluxů, 8.2008 operace štítné žlázy. V mezidobí ještě pár "drobných" zákroků a byl tu konec druhé dekády.
Na začátku třetí dekády, to už jsem byla pátý rok v plném invalidním důchodu, jsem do výše uvedené společnosti přibrala Miroslava Hrabicu a MUDr. Jana Hnízdila, abych se naučila svému tělu nejen naslouchat, ale také, aby mé tělo poslouchalo mě. Při několikero pooperačních lázeňských pobytech jsem se naučila cvičit, což mi oboustrannou poslušnost velmi usnadnilo a začalo se blýskat na lepší časy. Koupila jsem si akordeon, chodila do ZUŠky, starala se o dům a zahradu, zaregistrovala se na portál i60, koupila si koloběžku na vlastní pohon atd. atd. V druhé polovině této dekády jsem do své krásné společnosti přibrala ještě Anthony de Mello a Esther a Jerry Hicks. Těchto sedm lidí a jejich moudrost, můj život obohatilo tak, že se to nedá ani popsat. A je tu konec třetí dekády. Žiji dál svobodně, téměř 20 let ve šťastném manželství. Jsem zdravá, spokojená se životem tak, jak jsem nikdy před tím nebyla a s entuziasmem, dnes už sobě vlastním jsem vstoupila do dekády čtvrté, ale celoživotně osmé.
Co mě nezabilo, to mě posílilo. Život je krásný a stojí za to ho žít.
