Tenhle příběh bych nazvala "Povánoční". Stalo se v půli ledna roku 1975. Do vozu nasedl muž asi kolem čtyřicítky, přál si jet na Žižkov, a po chvilce neutrálního povídání mě, dosti nesměle, pozval na kávu. Slušně jsem odmítla, ale pán začal vysvětlovat, že to myslí ve vší slušnosti a nakonec skoro prosil. Mezitím jsme dojeli na místo. Ještě jedno pozvání, ještě jedno odmítnutí. Zaplatil a potom požádal, abych chvíli počkala, že se hned vrátí a ještě pojede dál. Čekala jsem tedy a k mému velkému překvapení, muž za chvíli přišel a přinesl šálek vonící kávy. S úsměvem dodal "teď snad neodmítnete." Teď už jsem neodmítla a pán se posadil do vozu vedle mě a začal vyprávět.
"Víte, paní, já jsem byl jedináček bez táty, dost rozmazlený a hlavně nesamostatný. A měl jsem zlatou mámu. V mládí jsem měl několik známostí, ale pokaždé se to nějak rozpadlo. Každou dívku jsem mamince
představil, té se však žádná nezdála pro mě dost dobrá. Nejdříve jsem se bouřil, ale za čas se mi zdálo pohodlnější žádnou známost nemít. Maminka dobře vařila, já měl svoje věci vždycky nažehlené a spořádané a bylo nám spolu vlastně dobře. Jenže před třemi měsíci maminka náhle zemřela a já zůstal sám. Začal jsem hospodařit, učil se vařit a prát a docela to šlo. Hodné sousedky poradily. Ale blížily se Vánoce a těch jsem se bál. Krámy plné lidí, každý nakupoval dárky a já neměl pro koho. Poslední den před Štědrým dnem jsem šel také nakoupit. Vybral jsem dvě napoleonky, dva hrnečky na kávu a láhev koňaku. A na Štědrý den, po večeři v restauraci, jsem spěchal domů. Na stůl jsem připravil koňak a sklenky, na vařič postaviil konvici s vodou na kávu a čekal. Nevěřil jsem, že nikdo nepříjde, úpěnlivě jsem si přál, aby si soused přišel vypůjčit třeba kladivo nebo sůl, ale proboha: ať někdo zazvoní. Zázrak se nekonal a tak vy jste první, komu jsem uvařil kávu do toho vánočního hrnečku a pěkně vás prosím - nechte si ho, svůj účel právě teď splnil."
A tak mám doma jeden hezký šálek se smutným příběhem...
