Dnes, kdy není po sněhu ani památka, jsem si vzpomněl na jednu zimu, kdy byly sněhu opravdu plné ulice. Tenkrát jsme si řekli s klukama, že by to chtělo jet si zalyžovat na Tábor.
Je to dobře napsané. Tam, kam jsme měli v úmyslu jet, byla hora Tábor, kousek od Lomnice nad Popelkou. Jezdilo nás více kluků. Ráno jsme se sešli na dvorku, chlebník se svačinou přes rameno, přes druhé hozeny lyže, hůlky do ruky, na sobě šponovky, svetr, bundu, nějakou tu čepici na uši na hlavu a po příchodu tatínka jednoho z kamarádů, pana Nejmana, jsme šli na „místní“. Vstávalo se brzy, ještě za tmy, vlak jel nějak mezi šestou a sedmou hodinou a cesta taky nějakou dobu trvala.
Ještě před odchodem mě maminka vždy zkontrolovala a povídá: “Fančo, poslouchej pana Nejmana, ať nespadneš pod vlak, a na lyžích jezdi opatrně, ať se Ti nic nestane“. Já jsem samozřejmě dělal obličeje, jako že to je jasný, ale maminka musela ještě dodat: “Tady máš pětikorunu, ale nemusíš ji utratit“!
Cesta proběhla v klidu, někdo pospával, někdo už se pustil do svačiny. Vystoupili jsme v Ploužnici, na takové malé zastávce, už bylo světlo. Tam jsme si připnuli lyže a hned jsme začali stoupat do kopce. Tenkrát ještě vleky asi ani nebyly, alespoň tam ne! Za dobu, co jsme stoupali, mně to několikrát podklouzlo a pěkně jsem se vyválel. Nahoru jsem přišel jako sněhulák a sníh byl i v chlebníku, kde z chleba byly v ubrousku drobky pro ptáky. Ale když je hlad, tak se sní všecko! Cesta dolů z kopce byla podobná té nahoru!! Spadnul jsem nejmíň desetkrát, takže se rozkřáplo i vajíčko. Byla z něho placka se skořápkou. Něco se později oloupat dalo, zbytek se musel postupně plivat. Bohužel, plivat tak, že mně sliny smíchané s vajíčkem a skořápkou namrzaly na bundě, takže to vypadalo na zvláštní hmotu! Kopec jsem sjel párkrát a vždy s několika pády.
Odpoledne jsem už vystoupal vždy jenom do půlky. Těch pádů ubylo, protože to nebylo tak dlouhé a strmé! Byl jsem docela rád, když pan Nejman volal, že ať už nahoru nechodíme, že sjedeme dolů až k nádraží, tam očistíme lyže, počkáme na vlak a pojedeme domů. Cestou domů jsem únavou usnul a probudil jsem se, nebo mě snad budil pan Nejman, až těsně před místním nádražím. Domů jsem sotva došel. Ani jsem snad nevečeřel a hned jsem šel spát. Příští neděli byla obleva.
