Kočka z minulého století

"Nebylo by férové, srovnávat spolu dvě zvířata, každé je jiné, Naděnka třeba bude taková běžnější kočka, ale jistě s ní zažijete plno krásných chvil", řekl tehdy Zuzaně americký učitel angličtiny, a jeho slova se vyplnila.

Z Nadi vyrostla krásná a neobyčejná kočka. Asi za rok k ní přibyl kočičí puberťák Míša a oba se takřka ihned spřátelili. Jen chovatelé koček vědí, jak velice se může povahovými rysy lišit kočka od kocoura. Na rozdíl od klidného a pomalejšího kartouzáka Míši byla Naděnka "jako rtuť". Kde svými kočičími smysly vytušila nějakou výhodu, ihned se snažila z ní něco pro sebe získat. Ráda si dopřála dobré sousto navíc, které si ukradla. Nerozlišovala, jestli si bere z Míšovy, později i Čertíkovy misky, kocoury doslova čenichem odstrčila. Nehlídána vyskočila k talíři s naším obědem a klidně si mezi kousky masa packou zalovila. Běda, když zůstalo něco omylem zapomenuto v jejím dosahu. Pak jsme nacházely na zemi olízané kousky chlebíčků, ze kterých zmizela šunka, nejednou chyběl i kousek papírového ubrousku, kterým byly dobroty přikryty.

Někdy jsem chodila krmit kočku své sousedky, když na pár dní odjela. Její kočka měla jídlo uchystané. Jednou to byly kousky syrového kuřecího masa, zabalené v polyetylénové fólii. Svým kočkám jsem takovou pochoutku málokdy dopřála, když jsem měla takové jedlíky tři. A tak jsem odebrala pár kousků uchystané kuřecí dobroty pro Naděnku, která ji jedla ze všech tří nejraději. Nechala jsem maso ve fólii v kuchyňce, aby nebylo příliš studené - a pak jsem na ně zapomněla. Po několika hodinách jsem "svačinu" nenašla, ani maso, ale ani fólii. Jediná, kdo ji mohla ukrást a zbaštit, byla Naďa. Někde ale musí být ten obal. Ačkoliv jsem prohledala všechna zákoutí v kuchyňce i v pokoji, nic jsem nenašla. Z obavy, že snad kočka kromě masa snědla i kus fólie, jsem ji začala pozorovat. Snědla i večeři, ráno další jídlo, a já jsem se šla poradit na veterinu, co dělat, vzniknou-li nějaké komplikace, navíc o víkendu. Veterinář mě ubezpečil, že se dosud nesetkal s kočkou, která by snědla fólii. Kočka není pes a fólie se určitě někde najde. Nezbylo než hlídat kočičí "záchod", v němž se nakonec pozdě večer skutečně objevil i kus fólie, kterou kočka ve své žravosti pozřela i s masem. Tu jsem vydezinfikovala a po víkendu donesla na veterinu jako "předmět doličný", s úsměvem, že všechno dobře dopadlo.

V životě měla Naděnka většinou štěstí a byla s námi až do svých více než devatenácti let. Vlastně to byla kočka nejen z minulého století, ale dokonce tisíciletí.