Předesílám, že dnes už je tento čin promlčen. Psal se rok 1980. Nastoupila jsem po pětileté odmlce opět do práce, dvouletá dcera do jeslí a další dvě děti do školky.
Už nevím, jak jsem tenkrát stíhala být matkou, zaměstnankyní a doma ještě hospodyní, kuchařkou, uklízečkou, pradlenou, zašívačkou, pletařkou, chápající manželkou, milenkou… Před Vánocemi byl ještě větší šrumec, protože jsem musela po nocích tajně šít a plést, aby děti našly pod stromečkem i nějaké praktické dárky. Stromek jsem nechala na poslední chvíli, protože jsem dětem nechtěla kazit jejich iluzi, že Ježíšek stromeček donese hodným dětem a taky - kam se stromkem v paneláku? Vždyť už ta košťata opadávala v oplocené ohradě. To bych rovnou mohla nazdobit věšák na kabáty a vyšlo by to nastejno.
Když jsem den před Štědrým dnem zírala na zamčenou bránu prodejního místa rádoby vánočních stromků a popáté četla papundeklovou cedulku VYPRODÁNO, pokoušel se o mne infarkt. Záchranou by mohl být stromek umělý. Tehdy byl kumšt sehnat v drogerii i umělý stromek, co byl vyroben stejnou technologií jako štětky na umývání lahví. Marnost nad marnost. Prolítla jsem všechny drogerie a domácí potřeby ve městě, ale nikde nic. Jak svým dětem vysvětlím, že nemáme vánoční stromeček? Mohla bych tvrdit, že zlobily, ale asi bych jim způsobila trauma, z kterého by se nemusely vylízat, a šrám na duši by se s nimi táhl do plnoletosti.
Když děti usnuly, rozhodla jsem se k nejzoufalejšímu činu ve svém dosavadním životě. Pod bundu jsem strčila plátek pilky a před půlnocí jsem se vydala pod rouškou tmy do lesa. Teda, že je tma, jsem si jen myslela. Měsíc svítil a v lese bylo málem víc vidno, než na hlavní třídě. Pořád jsem se rozhlížela. Přiznám se, že krve by se ve mně nedořezal a strachy se mi klepaly ruce, nohy, žaludek i střeva. Na svou obhajobu uvádím, že jsem vybrala dva smrčky blizoučko sebe a tím jsem vlastně tomu druhému uvolnila životní prostor. Poklekla jsem do sněhu a jala se pižlat kmínek. Zdálo se mi, že způsobuji rachot, který musí být slyšet na pět kilometrů! Občas jsem ustala v práci a poslouchala, jestli už mé počínání někdo zaregistroval.
Konečně jsem držela kýženou vánoční rekvizitu a uháněla s ní z lesa, jakoby v něm hořelo. Ta hrůza, kterou jsem zažívala při každém zaštěkání psa či zvuku projíždějícího auta! Nepřejte si vědět, co se dělo v mém břichu! Ale nemůžu tady teď s kradeným stromkem ještě vystrkovat zadek! Strach vykonal své, já neudržela střeva pod kontrolou a hnedle bylo vymalováno. Konečně jsem se stromkem i plnými kalhoty doběhla domů. Ani tady jsem však neměla klid. Do rána jsem chodila vyprazdňovat rozvibrovaná střeva a byla pronásledována černými myšlenkami, jak už jdou po mých stopách či nasadili psa a ten mě vyčmuchal. Omdlévala jsem při každém vrznutí domovních dveří, do kterých jsem už už viděla vcházet příslušníky VB s želízky pro mne, a v tom nejkatastrofičtějším scénáři jsem se viděla, jak strávím nejen tyto Vánoce v žaláři o chlebu a vodě.
Ale večer nefalšovaná dětská radost z toho nádherného překvapení mne přesvědčila, že ten strach za to stál. Vždy, když vidím dětská rozzářená očka u stromečku, si na svou noční loupež vzpomenu.
Soutěžní příspěvek
