V dětství jsme samozřejmě milovali dárky, kouzlo Vánoc bylo o moc silnější než ho vnímám nyní, ale právě teď, když vzpomínám, cítím doslova, jak mně plesá srdce. Navíc raději dárky dávám. Mám radost, když udělám někomu radost.
Když jsem se dobrala pravdy o Ježíškovi, tedy když jsem vyšťourala, že to bude asi jinak a že ne ve všem má prsty Ježíšek, nakupovala jsem dárky v září a předávala jsem je v říjnu, neboť déle jsem to nevydržela. Naše rodinné Vánoce probíhaly v klidu, dokonce se rodiče nehádali. Televizi jsme neměli, takže zbyl čas i na koledy. Všechno vonělo jehličím a vanilkou. Většinou jsme nedostali, co jsme si přáli.
Ovšem hlavní zážitky nás se sestrou teprve čekaly, neboť jsme hned druhý den odjížděly k babičkám. Na oslavu našich babiček bych měla říci alespoň jednu větu. Byly prostě nejlepší babičky na světě.
Nejdříve jsme jeli do Ražic, kde nás na nádraží čekala babička ražická s "vozejkem", což byl takový malý žebřiňáček s ojkou. V zimě se v babiččině chalupě topilo jen v jedné místnosti, vlevo od vchodových dveří. Říkalo se jí stará kuchyně. V den, kdy jsme měly se sestrou přijet, roztopila babička kaborky v mladé kuchyni, vpravo od dveří. Jenomže než místnost rozmrzla, byl večer a další dvě hodiny zvedly teplotu pokoje tak o tři stupně. A tak jestli bylo u kamen příjemných patnáct stupňů, v posteli přes místnost bylo tak tak deset. Babička nám žehličkou ohřála postel, říkalo se jí bílá postel. Během chvilky teplo vyprchalo a na nás ležela ledová, vlhká, těžká peřina. Nepomohlo ani dýchání pod duchnu. Měly jsme obě strach se pohnout, abychom si nejen nenavětraly studeno pod peřinu, ale také, abychom nepřišly o sice vlhké, ale zároveň už lehce vlahé místo. Navlhlé, zachumlané a unavené jsme nakonec usnuly.
Ráno nás probudil chlad. Podlaha už byla opět pokrytá jinovatkou a nepřátelské stěny vydávaly tolik vlhkosti, kolik jen mohly. Obě jsme se zavrtaly hlouběji pod duchnu, tedy pouze horní polovinou těla, aby se nám náhodou neposunuly nohy na neohřáté místo. A pak jsme ucítily úžasnou vůni babiččiných princesek. Je to vůně neodolatelná. Vůně, pro niž jste schopni vylézt z postele, přeběhnout bosí po ledové podlaze ke stolu, popadnout mísu s princeskami a vrátit se pod peřinu. Vaše stopy už zase pokrývá jinovatka. Položila jsem mísu na peřinu a vždycky jsme jen dva prstíčky vystrčily, uchopily princesku a šup s ní do pusy.
Jestli čekáte na pointu, pak vězte, že toto je pointa. Alespoň pro mě a sestru. Dokážeme si vybavit chlad místnosti a tu nenapodobitelnou vůni. Také mi při vzpomínání občas zebou prsty u nohou, jak běžím po ledové podlaze. Chuť ledové princesky cítím i po létech.
Tak tedy Šťastné a veselé!
