Když se dítě začíná učit chodit, má okolo sebe většinou někoho z rodičů, kteří se snaží jejich chůzi usměrńovat a zabrańují, aby dítě upadlo a zranilo se. Někteří rodiče tuto péči mít nepřestanou a chrání kroky svého dítěte do pozdního věku.
Moje maminka se také snažila držet mé kroky alespoň v určité lajně a pořád mě chtěla chránit, abych neupadla. Já jsem se několik let jejími pravidly řídila, ale v určitém věku jsem už chtěla chodit sama. Někdy jsem z té nalajnované cesty sestoupila a pak byla moje cesta trnitá. Maminka mě už tolik chránit nemohla, a tak jsem si často rozbila nos.
No, někdy to bylo hodně bolestivé, ale snažila jsem se to před maminkou tajit. Přece už sama stojím na vlastních nohách, tak co.
Když jsem z té rovné cesty odbočila, zase se mi to nevyplatilo. Natloukla jsem si mockrát a někdy opravdu hodně.
Maminka už nežije a já už se dlouho potácím životem sama. Moc na maminku vzpomínám a přeji si, aby mi zase trochu pomohla. No, do toho konce už musím dojít sama a doufám, že až zakopnu a upadnu, bude mi země lehká.
