Inspirovalo mě k ní včerejší setkání s kamarádkami. Díky pozvání jedné z nich jsme se na sebe po vynucené pauze opravdu těšily. Svatosvatě jsme si slíbily, že budeme mít roušku a sedět budeme v dostatečné vzdálenosti od sebe. Vytáhla jsem z garáže kolo, do batůžku strčila vychlazenou láhev prosecca, a s báječným pocitem, že dělám něco prospěšného pro své fyzické i duševní zdraví, jsem se rozjela do vedlejší vesnice. Přestože mi můj muž v obavách o moji bezpečnost ještě předtím ochotně dofoukl vzduch a zkontroloval ventilky, byla jsem šťastná, že mu po tak dlouhé době mizím na pár hodin z dohledu…
Jak už jsem se nedávno poněkud kontroverzně zmínila, mám to štěstí trávit vyhlášený stav nouze kvůli koronaviru celkem v klidu a bez velkých omezení. Bohužel na tom musím i nadále trvat a těší mě, že v tom nejsem zdaleka sama. Nás venkovanů s možností výběhu je totiž poměrně dost. I kamarádka Ivanka disponuje zahrádkou, na níž nás rozsadila v požadovaném odstupu kolem velkého stolu. Jen s těmi rouškami nastal trochu problém…
Všechny tři více či méně patříme do ohrožené skupiny obyvatel. Ale dovedete si představit babinec s rouškou, která tak významně ovlivňuje kadenci slov, potřebných k vyjádření všech potlačovaných pocitů během nepřerušovaného manželského soužití po dobu tří měsíců? Podotýkám, že ve všech třech našich případech se jedná o manželská soužití, která trvají déle než třicet let, takže žádné líbánky. Je tedy jasné, že po nadšeném, leč patřičně umírněném přivítání dotykem loktů, a v neposlední řadě s ohledem na lákavé občerstvení, které pro nás Ivanka přichystala, skončily naše vyvařené a pečlivě vyžehlené roušky v ruksaku. No co, všechny tři jsme po celou dobu nouzového stavu jen ve střídmém kontaktu s rodinou a poctivě dodržujeme všechna hygienická opatření.
Bylo to úžasně blahodárné a osvěžující setkání. Všechny jsme si uvědomily, jak moc nám ho už bylo třeba. Znovu jsme se vzájemně ujistily, jak si pěkně v souladu s věkem neseme svoji každodenní tíhu poznání současné etapy života. Probraly jsme vztahy s dětmi s důrazem na odlišnost mezi dcerami a syny, ukázaly jsme si na WhatsAppu, jak nám rostou vnoučátka, nevyhnuly jsme se ani přibývajícím zdravotním problémům. Ale hlavním tématem – jako vždy – byl stav vztahů partnerských...
Jedna z nás trpí tím, že s ní manžel téměř vůbec nekomunikuje, druhá si emotivně stěžuje, že ten její naopak komentuje a kritizuje úplně všechno. Třetí z nás přiznává, že jí silné emoce život nekomplikují, ale problémy má spíš kvůli práci. Vzájemně si nasloucháme a každá z nás přidává komentář k té druhé. Nakonec konstatujeme, že všude je zkrátka něco a žádné soužití není ideální, i když se tak tváří. Úměrně k množství vypitých bublinek a snězených jednohubek stoupá náš optimismus. A když v žertu Ivanka nadhodí, jak bychom asi zvládly opačnou verzi televizního pořadu „Výměna manželek“, docházíme všechny tři shodně k závěru, že ať je to jak chce, k prohození našich manželů bychom po těch společně prožitých letech nesvolily. A tak si raději necháme ty svoje. I se všemi jejich nešvary, ze kterých nám občas šediví vlasy a přibývají vrásky.
Ostatně, ruku na srdce, ani oni to s námi nemají vždycky lehké...
Á propos. Předem se omlouvám čtenářkám, které z jakéhokoliv důvodu manžela nemají a moji úvahu k pousmání nepovažují za humor, ale za rouhání. Děkuji.
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ.
