V syrově upřímném světě filmů Martina Scorseseho teče krev a slzy skutečného života. Hlavními tématy jeho snímků bývají osudy italoamerické komunity, organizovaný zločin, násilí, silní jedinci i náboženské problémy. Tento pozoruhodný zjev americké kinematografie a skvělý režisér právě slaví sedmdesátiny.
Přes četné dřívější nominace získal Scorsese Oscara za režii až v roce 2007 za kriminální drama Skrytá identita. Taky jeho Letec, životopisný film z roku 2004 s Leonardem di Capriem v hlavní roli leteckého průkopníka, režiséra, producenta a ropného magnáta, byl nominován na 11 Oscarů, z nichž získal pět.
Až podezřele "nevinný" je ve Scorseseho filmografii jeho Věk nevinnosti z roku 1993, kostýmní romance z prostředí finanční aristokracie v New Yorku koncem 19. století, kde loknami potřásají Michelle Pfeifferová a Winona Ryderová. Pro Scorseseho to byl vzácný výlet do světa krásy, lásky a vznešenosti, jímž na chvíli pláchl před svými osobními zápasy.
Ustrkovaný experimentátor
A nebylo jich málo. Neduživý syn italských přistěhovalců zažil v dětství hojně ústrků, když musel kličkovat mezi dětskými pouličními bandami: „Otec mě často brával s sebou na filmy. Kino bylo pro mě karanténou.“
Chtěl se stát knězem a vstoupil do semináře, ale potom z něj zběhnul a začal točit ďábelské filmy. Předtím ovšem vystudoval film na Newyorské univerzitě. Psala se šedesátá léta, všichni tam poslouchali big beat, kouřili marihuanu, sympatizovali s květinovými dětmi a točili filmy "podle svého".
Scorsese například natočil dramatické road-movie Dobytčák Bertha (1972) nebo Špinavé ulice (1973), kde ožívá polosvět newyorské Malé Itálie. Poprvé zde excelovalo duo Scorseseho "dvorních" herců: zmatený Harvey Keitel tu pečuje o příliš mnoho lidí s katastrofálními výsledky a Robert De Niro se naparuje v roli mladičkého divocha.
V Taxikáři (1976) Scorsese zachytil apokalyptickou vizi nočního New Yorku, který svou agresivitou a odcizením přivede řidiče taxíku, navrátilce z Vietnamu, do stavu šílenství. Obsazení čtrnáctileté Jodie Fosterové do role prostitutky vyvolalo nařčení z pedofilie, proto na natáčení asistovala sociální pracovnice.
Zuřící býk proti drogám
Koncem sedmdesátých let Scorsese natočil propadák New York, New York a ocitl se v pasti drogové závislosti: „Věřil jsem, že se pomocí drog dá dostat někam jinam. Nakonec jsem na pokraji smrti skončil na jisté klinice, kam za mnou přišel De Niro a povídá: 'Tak co? Chceš tady skapat, nebo ze sebe udělat zuřícího býka?' Tak jsem se vzchopil.“
A natočil "terapeutického" Zuřícího býka (1980) na motivy autobiografie italského boxera Jakea La Motty. Pro závěrečnou pasáž dokázal Robert de Niro nehorázně ztloustnout. Na scénáři k Zuřícímu býkovi znovu pracoval Scorseseho dvorní autor Paul Schrader, stejně jako u dalších filmů Poslední pokušení Krista (1988) a Počítání mrtvých (1999).
Stylovým koncertem je i Casino z roku 1996 s mottem "Být šéfem kasina je jako vyloupit banku a nemít přitom za zády policajty." Ve filmu, v mnohém navazujícím na předchozí drama Mafiáni (1990), hrála i Scorseseho vlastní matka. A za Newyorské gangy z roku 2002 inkasoval pěkných šest miliónů dolarů, ale tři musel nakonec vrátit, protože překročil rozpočet snímku.
Po čtyřech ztroskotaných manželstvích (jedno s Isabellou Rosselliniovou) Scorsese stále hloubá nad složitostí lidské povahy: „Přitahují mě konfliktní postavy, co žijí ve společnosti ovládané přísnými zákony. Někteří to přežívají tak, že zákony obcházejí či porušují. Ti s menším diplomatickým nadáním nepřežijí.“
