Rozhodli jsme se vzít vnoučata na výlet, vlakem na Karlštejn. Syn nás odvezl do Prahy na Hlavní nádraží s tím, že jsme si dopředu našli spoje tam i zpět.
První spoj, který jsme měli naplánován, jsme nestihli. Paní pokladní totiž od nás dostala nelehké zadání:
Jednou důchodce nad šedesát let ovšem bez občanského průkazu, tedy věk nelze v tuto chvíli prokázat. Jeden dospělý (dcera) s s průkazem PID platícím v Praze a okolí, ovšem ne až do Karštejna, patnáctiletý vnuk bez studentského průkazu a sedmiletá vnučka s žákovským průkazem. A navíc požadavek, že cestu zpět si dáme o zastávku dříve, protože z Karlštejna do Zadní Třebáně dojdeme pěšky.
Tento takřka matematický rébus luštila paní v pokladně téměř půl hodiny. Na peróně jsme zjistili, že vlak má 20 minut zpoždění z důvodu obratu vlakové soupravy. Dalších patnáct minut stál vlak mezi stanicemi Praha-Smíchov a Praha-Velká Chuchle, neboť na železničním přejezdu před chuchelským dostihovým závodištěm nefungovalo bezpečnostní zařízení. Deset minut jsme stáli ve stanici Praha-Radotín, protože za Radotínem se opravuje železniční most a část trati je jednokolejná. Po celou dobu jízdy křičelo vedle nás v kočárku dítě, jehož maminka zírala do mobilu se sluchátkama na uších. Na dítě reagoval vytím pudl jakéhosi zahrádkáře, jehož větev jabloně, kterou asi převážel na chatu, mě neustála lechtala za krkem. A mezi stanicemi Vonoklasy a Řevnice se hlasitě dohadoval průvodčí s asi třicetiletým mladíkem nevalného vzhledu, kterého se marně pokoušel vypakovat z první třídy (netušil jsem, že příměstské vlaky mají také I. třídu).
Ulevilo se nám, když jsme konečně vystoupili na nádraží Karlštejn. Výlet na hrad jsme si užili, stejně jako procházku do Zadní Třebáně kolem Berounky. Zpoždění vlaku na pražské Hlavní nádraží jsme již považovali za samozřejmost.
Dnes, po třetím železničním neštěstí, jsem pochopil, že za takový zážitek z vlaku můžeme být rádi. Tedy, že jsme jej přežili ve zdraví.
