Jak někde na zámku kolem nás stromy,
mnohé z nich viděly stavět naše domy.
Zelenými listy před vedrem nás chránily,
ve větvích po ránu ptáci nás budili.
Nejprve umořen statný strom košatý.
Výhledu bránil snad? Stínil snad muškáty?
Na jaře větve mu holé jen zůstaly,
hnízdem opuštěným ve větru kývaly.
Pokácen, rozřezán, pařez pak vykopán,
a jasan mladý na jeho místo dán.
Vysoký štíhlý smrk před oknem do ulice,
v zimě zasněžený uprostřed metelice,
zdravil mě, jak jsem vytáhla žaluzie.
Netušil že též jara nedožije.
Větev na auto upadla – odsouzen.
Ne k prořezání – hned padl celý kmen…
Sousedé nechali sakury vysadit,
růžovou barvou ulici omladit.
Za oknem slyším motorové pily,
do krásného javoru se dnes zakrojily.
Slzy mi tečou, zastavit nejdou.
Ale jen prořezali, nezabili.
V loňském suchém vedru usychaly břízy,
ční tu jako vdovy, není v nich už mízy.
Jen lípa veliká nedotčená zatím,
než někoho napadne, že jí život zkrátí.
Lípy v ulicích se nad chodníky sklání,
tunelem voňavým ke mně se naklání.
Nechám si od nich pohladit vlasy,
ani to netrvá na věčné časy.
Musí být pořádek, ořežou je taky,
firma je najatá, jaképak fraky.
Odešlo mnoho kamarádů stromů,
ztratily se mi na cestě domů.
V říjnu se stěhuji na jiné místo...
Kamarádi - teď už mi to není líto.
