Jenže člověk tuto možnost nemá. Asi je to tak dobře. Soukromí lidí by mělo být svaté. Vidíme-li však dva lidi sedící kdesi na lavičce v parku nebo v ruchu městské ulice, či znaveně odpočívající po náročné prohlídce nějaké historické pamětihodnosti, můžeme se jen dohadovat, o čem asi spolu hovoří. Pokud nás to ovšem bude zajímat. A pokud naše vlastní problémy nepřeváží nad naší zvědavostí anebo snahou o studium života těch druhých.
Je zde ovšem ještě další možnost. Pokud nevíme, co si kdo s kým povídá, jedno kde, můžeme si obsah jejich rozhovoru třeba i vymyslet. Nic nám přece nebrání v tom, uplatnit naši představivost a možnost fabulace. Vložit jim do úst slova, která určitě v té chvíli neřekli, ale která mohou být podle našeho úsudku výstižná, třeba i vtipná, a která se hodí k té momentální situaci. Je to taková hra se slovy a představami. Lavičky a lidé, to je zkrátka fenomén zasluhující si občas naši pozornost. Posuďte sami.
*
Irský romanopisec, básník a polyglot James Joyce. Působil v Pule před první světovou válkou půl roku jako učitel angličtiny. Jeho sedící socha je nedaleko pulského Sergiova oblouku před domem, kde bývala Berlitzova jazyková škola. Na fotografii je návštěva irského prezidentského páru v chorvatské Pule.
PS. Dovolil jsem si panu Jamesi Joyceovi podat ruku
„Mister Joyce,“ říká slečna. „Je mi moc líto, že vás vidím jen takto, bronzového. Vy jste neměl nikdy umřít, ale věčně žít pro Irsko.“
„Madam, koho by to mělo víc mrzet než mne. Věřte mi, že jen nerad jsem odešel od rozdělané práce. Jen můj Odysseus mne plně uspokojil. Víte, že pan Valéry Larbaud, ten skvělý francouzský spisovatel, oslavil mého Odyssea krásnou metaforou? Řekl, že hvězdné nebe, když se na ně dlouho a pozorně díváme, rozmnoží svou krásu netušeným množstvím hvězd. Takové uznání rozhodně potěší.“
*
Četl jsi už nový sborník Lipenu? To ti je taková sranda!“
„Jo, četl. Tak mě přitom napadlo, že bych mohl taky něco napsat. Třeba o politice, nebo o sexu. O tom není ve sborníku ani řádka.“
„Ty starej sklerotiku, jak bys mohl psát o něčem, co si už nepamatuješ. Pojď radši na pivo a nekecej do něčeho, čemu už nerozumíš.“
*
„Miláčku, řekni mi, koho budeš na podzim volit? Zemana, nebo Horáčka? Nebo toho slavnýho vědátora?“
„Co já vím? Jeden za vosumnáct a druhej za dvacet bez dvou, však víš. Jen mě uklidňuje, že náš bronz vydrží dýl, než ty jejich kecy.“
*
„Ty vole, nemáš foťák? Na fejsbuku běží hlasování o tom, která fotka dvojic bude mít nejvíc lajků.
Výherce čeká romantická večeře pro dva.“
*
Irsko, městečko Galway, Dublinský rodák Oscar Wilde se svým otcem Williamem.
„Takovej frajer a je na kluky! Řekni mi, Oscare, je to vůbec pravda? Co ti vztah s lordem Alfrédem vůbec přinesl?“
„Dvouletej kriminál v Readingu, moje milá. Jo, to byla ta stará, dobrá viktoriánská Anglie. A to, že mám dva krásné syny, u soudu nikoho nezajímalo.“
*
Řím, Konstantinův oblouk. Byl vystavěn na památku vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem
u Mulvijského mostu v roce 312 n. l.
„Na co myslíš, táto?“
„Budeš se divit, ale na sex.“
„Ty starej blázne, jak můžeš myslet na sex, když máš před sebou nádherný Koloseum a za sebou autentickou antiku?“
„Víš, Bětka, nic proti antice, ale já na nic jinýho prostě nejsem vůbec schopen myslet.“
*
„To sis pro tu svou rehabilitaci nemohla vybrat lepší místo?“
*
„Tak si představ, že ten blbej konzumák od pivovaru byl na mě dneska sprostej. Že jsem prej mafián. A to jsem si k němu přišel jenom slušně říct o výpalný. Copak vypadám jak mafián, vždyť se podívej. Jsem přeci normálně pracující člověk, jako každej druhej.
No, ne?“
*
Nedělejte ohňů, nepopálíte se; zřekněte se lásky, nepoznáte žalu.
Buddha
*
A ještě jeden, z Bruselu. Poslední.
„Ještě, že jsou ti Angláni v hajzlu. Teď už nám nikdo do evropský politiky kecat nebude. Ani Poláci a ani Orbán. A když se budou cukat, tak jim jednoduše zavřeme penězovod. A budou zase hodný.
Ať žije Brusel, pánové. Ještě nějakej rok to tady přece vydržíme šéfovat.“
*
Nejkrásnější scénu dvou na lavičce jsem si nechal až na samotný konec. Bohužel, chybí mi k tomu to nejpodstatnější. Autentická fotografie. Mám tu scénu ale stále před očima. Je to obraz dvou mladých lidí sedících při intimní atmosféře západu slunce na lavičce porečské Lanterny. Pod sebou na zemi mají zpola vypitou láhev istrijské Malvazije a dvě sklínky. Ani jsem nenaslouchal, o čem si právě povídají. Nemohl jsem, i kdybych chtěl. Ti dva totiž mlčeli. Objímali se kolem ramenou a koukali, stejně jako my se ženou, na zlatavou stopu slunce, zapadajícího v obzoru nekonečného moře. A mně bylo v té chvíli docela líto, že si s nimi nemůžu připít. Jedno, na co. Třeba na moře a na lásku.
Ta lavička je ale autentická. A ten západ slunce taky.
