Čas letí jako spřežení..... Jsou věci, na které by člověk raději zapomněl, ale ono to nejde. A to je vlastně dobře.
Před rokem jsem netušila, co bude zanedlouho následovat. Trávila jsem dovolenou v Albánii. A věřte, nevěřte, už popáté. Asi i to byl hlavní důvod, proč jsem nejela na fakultativní výlet, kam řada lidí z výpravy jela, zatímco další část si užívala slunce a moře. Byl krásný sobotní den.
Vrátila jsem se městskou dopravou z centra Drače. Bylo kolem 16 hodiny. Seděla jsem na posteli a psala esemesky domů a luštila si sudoku. Bylo to idylické, i když trochu nudné. Proto jsem sem jela?
Najednou bez jakéhokoliv varování vypukl neskutečný hluk, který se nedal srovnat s ničím, co jsem kdy zažila. Asi jako kdyby mi někdo s tankem začal bourat zeď za hlavou. Celý pokoj se začal kymácet, nejvíc čalouněná stěna za postelí. Vzduchem létaly a padaly věci. Mou reakcí byl křik, i když široko daleko nikdo nebyl. Křičela jsem Co to je, co se děje?? Najednou bylo ticho a já se ustrašeně vyplížila z pokoje ve 4. patře a doslova lezla v hrůze po schodišti až dolů k recepci ve zvýšeném přízemí. Na schodišti byly vypadané kusy zdiva a v jednom místě díra ve zdi s "výhledem" ven na pláž. U recepce jsem si potvrdila to, co se mi už začalo rýsovat. Totiž, že to bylo zemětřesení. První otřes byl následován po 20 minutách dalším. To jsem stála u recepce, tak jsem se tolik nebála.
Lidé se vrátili z výletu, kde žádné hrůzy nezažili. Dokonce ani ti, kteří byli právě v moři, žádné velké otřesy necítili. Paradoxně jsem to "chytla" zrovna já, ta, které Albánie tak přirostla k srdci, že se od ní nemohla odpoutat. Po třetím, popůlnočním otřesu téměř stejné intenzity jsem se už nedokázala do konce pobytu vzpamatovat. Následovala totiž ještě mořská bouře s vichrem a výpadkem proudu v celém hotelu, rozvodnily se potoky a říčky a tamní televize už nemluvila o ničem jiném. Přála jsem si jen být už doma.
K mé vzpomínce patří však i to, jak moc mě povzbuzovala empatie lidí u nás na portále, s nimiž jsem byla díky internetu na recepci ve styku. O to smutnější však byla zpráva, která přišla jako blesk, a sice, že zemřel jeden z našich nejznámějších a dá se říct i nejpopulárnějších čtenářů, pan František Mendlík. Uvědomila jsem si, že skonal právě v době, kdy já jsem prožívala v Albánii "své" zemětřesení. To mě hodně srovnalo a přestala jsem být bolestínská. Uvědomila jsem si, že jsme jen malé částečky celého světa a Vesmíru. A každý ve stejnou chvíli prožívá někde svou radost nebo smutek. Přichází nebo se loučí. Jsem ráda, že jsem se s Františkem mohla alespoň na dálku rozloučit.
Věřím, že si všichni na něj vzpomenete rádi se mnou.
