Nedávno zde na chatu proběhla diskuse na téma připálené krmě, což mně evokovalo několik situací, díky nimž jsem získala přezdívku Paličova dcera.
Oheň mě svou magičností přitahoval odjakživa.
Některé události jsou dle zákona promlčené, jiné kolují v široké rodině jako výstraha před mým nebezpečným koníčkem.
Přispěji svou troškou do mlýna třemi publikovatelnými ukázkami.
V devadesátkách jsme jednou před odletem do exotické země absolvovali akci náročnou na příjem a odbourávání alkoholu.
Stihli jsme se vrátit domů a jako první pomoc vypili několik českých turků uvařených ze životadárné Želivky a nespecifikovatelné kávovinové směsi Standard. Vše jistil důvěryhodný plynový sporák firmy Mora, jejíž tradice sahá do roku 1825.
Na letišti se mi náhlým podezřením rozbušilo srdce.
„Vypnula jsem hořák?“ obrátila jsem se na Jana.
Zhluboka se nadechl a začal jednat, neboť měl v živé paměti několik mých žhářských excesů.
„Na Staré Město a zpátky za třicet minut,“ nabídl prvnímu na štaflu zápis do Guinessovy knihy rekordů.
„Na to si najměte helikoptéru,“ doporučil mu oslovený.
„Žena asi zapomněla vypnout vařič,“ upřesnil svou žádost dalšímu taxikáři.
„Kdy vám to letí?“ reagoval tento s mužskou solidaritou, neboť sdělenou informaci považoval za legitimní důvod k nevyhnutelné rodinné krizi.
Řítili se ucpanou Prahou, tu do protisměru, tu po kolejích a nikdo se neodvážil je zastavit.
Naštěstí to byl jen planý poplach, plyn neunikal.
I letadlo počkalo.
Jen nás ta legrace stála dva tisíce.
Když jsme se nastěhovali do bytu u Karlova mostu, začala nám velmi chybět příroda. Získali jsme možnost zvelebovat smetiště ve Velké Chuchli, které se mělo stát voňavou zahrádkou.
Jan tam odpracoval desítky hodin, během nichž si zablokoval páteř, zlomil kotník, ztratil švýcarský nůž a iluze o mých ošetřovatelských schopnostech.
I stalo se, že jsem chtěla odměnit jeho budovatelské úsilí voňavými řízečky.
Smažily se dozlatova na již mediálně profláknutém plynovém sporáku.
V té chvíli zavolala kamarádka Lenka, která nečekaně oslepla. Byla jsem tak zabrána do řešení její situace, že jsem na maso úplně zapomněla.
„Maminko, asi hoří kuchyň,“ zaklepaly zdvořile mé děti na dveře pracovny.
Oheň zaplavil fantaskním světlem celý prostor, hořela teflonová pánev a rudé jazyky olizovaly nedávno zakoupenou digestoř.
Vystrčila jsem děti z bytu a přikázala jim, aby jezdily tramvají a nevracely se dřív než za tři hodiny.
Dohledala jsem všechny deky a opatrně je házela na hořící objekt.
Oheň se nemínil vzdát a šplhal až ke stropu.
Sice jsem zvítězila, ale...
Kuchyní se tiše a velmi dlouho snášely černé mastné saze.
Když jsem zaslechla kroky svého muže na chodbě, běžela jsem mu vstříc.
Obolavělý se opíral o zlomený rýč.
„Cítím tady uzené,“ hlesl prognosticky, a opravdu, pach spáleného masa a spotřebičů nezmizel ani po druhém vymalování.
Zanedlouho jsme hodlali návštěvu budoucí zahrádky spojit se sportováním v areálu zdraví ve Velké Chuchli.
Byl čas podzimních plískanic a já jsem předem připravovala horký čaj, který nás po návratu dostane do formy.
Když jsme zmoženi stoupáním krpálu měli cíl na dosah, projelo mnou neblahé tušení.
„Je lepší vybouchnout nebo vyhořet?“ položila jsem sugestivní otázku a následoval povel.
„Domů!“
Děti napřed silně protestovaly, ale když se dozvěděly důvod změny programu, rozběhly se spolu s námi z kopce.
Proti nám se belhal stařeček o berlích. Vyděšeně uskočil na stranu.
„Lidi, vy děláte, jakoby hořelo!“
Taky že jo. Tentokrát jen nerezová konvice.
Jan pak nekompromisně zakoupil elektrický sporák, avšak netušil, že i v něm se dají kromě buchet a kuřat upéct třeba i zmáčené dětské botičky.
V takových odchodily děti základní školu.
Promiňte, teď něco bouchlo v kuchyni.
Omlouvám se, trochu jsem se zdržela. Ta vajíčka se nějak rychle uvařila a skořápka připekla ke kastrolku. No, stejně už byl poslední z původní sady.
P.S.
Z Formanových filmů mám nejradši Hoří, má panenko
