Moc hraček jsem neměla a dostala jsem od babičky malinký kávový servis z porcelánu. Božínku, jak ten byl krásný! Malilinkaté šálky s malilinkatými talířky, malilinkatou konvičkou, malilinkatým džbánečkem na mléko a malilinkatou cukřenkou. Dovedla jsem si s tím nádobíčkem hrát dlouhé hodiny. To se to servírovalo! To se to kafíčkovalo! Ve svých dětských představách jsem připravila kávičku a popíjela ji s vymyšlenými přítelkyněmi.
Mou kávovou siestu přerušil hlas maminky, ať si stůl uklidím, že mi dá oběd. Ale já přece ještě musím vypít kafíčko a kamarádky taky ještě nemají dopito. Už si nepamatuju, jestli maminka svou žádost zopakovala, jestli přišlo ještě jedno varování, ale najednou její ruka prudce shrnula nádobíčko se stolu na zem a postavila přede mne talíř s polévkou. Pod stolem ležely rozbité hrnečky bez oušek, talířky rozlomené vejpůl, rozbitá konvička a cukřenka.
S pláčem jsem začala sbírat tu spoušť, ale rozzlobená mámina ruka mne usadila k polévce. Obrovskými slzami jsem si přisolovala polévku a jedla jsem ji dlouho, dlouho, dlouho, protože její chuť hořkla v ústech.
