Pro mne tím idolem byla skupina Beatles. Kvůli nim jsem začal hrát na kytaru a učil se anglicky. Chtěl jsem textům rozumět a naučit se správně slova vyslovovat. Podle jejich vzoru jsem nosil i delší vlasy.
Na dobu normalizace mám špatné vzpomínky. Rodiče nesouhlasili se vstupem cizích vojsk v 68 na naše území a náš stát se nám za to pak mstil. Měl jsem dobré známky, hlásil jsem se na střední školu, dostal jsem ale povolení nastoupit do učení. Pamatuji se, jak na chodbě učiliště byl vyvěšen obrázek, jak má vypadat socialistický týnejdžr. Ostříhaný. Neměl jsem přehnaně dlouhé vlasy, jenomže nástěnkovou normu jsem nesplňoval. Angličtina se na učilišti neučila a ani se v okresním městě nijak nepodporovalo její studium. V rádiu přestali hrát anglické písničky. Navíc i můj učitel na kytaru musel skončit a já jsem si už nedokázal najít nikoho dalšího. Stal se ze mne samouk. Hrál jsem si sám doma na kytaru, zpíval si a učil se cizí jazyk.
Pak mne zasáhlo, když se skupina rozpadla. Jako mnozí jsem věřil, že je to jen přechodné. Bohužel smrtí Johna Lennona to bylo definitivní.
Teď jsem senior. To mi připomenulo jejich skladbu When I am 64. Když jsem si tenkrát název skladby překládal, připadala mi ta číslovka, která odkazuje na věk, hodně vysoká a vzdálená. No, jak je to relativní.
Když to shrnu co mne můj idol z mládí naučil. Jen samé příjemné a užitečné věci. Zahraju si na kytaru, zazpívám si a v zahraničí se domluvím anglicky.
