V neděli po ránu jsem byla buzena se slovy: Kdo chce hajinkat, nesmí tanynkat. Moje role spočívala spíš ve vykonávání pomocných prací. Zadání většinou znělo: nakrájej cibuli, oloupej brambory, udělej zásmažku. Moje maminka byla vyhlášenou kuchařkou, v mládí chodívala pomáhat na faru hospodyni pana faráře. Tata, jak se u nás říkalo, ten nedělal doma nic. Jednou dostal za úkol odcedit brambory, vylil hovězí vývar a od té doby už se po něm nikdy nic nechtělo. Myslím si, že to tehdy udělal schválně.
Hned po svatbě jsme se s manželem nastěhovali do nového družstevního bytu a já jsem se tak stala paní naší domácnosti. Manžel uměl uvařit jen špagety a ovesnou kaši. Když se k nám chystali na první oficiální návštěvu, spojenou s pozváním na oběd, manželovi rodiče, nepřicházelo v úvahu nic jiného než podávat španělské ptáčky. Na tomto poli jsem si věřila. Všechno šlo jako po másle, slavnostní stůl byl prostřen, chybělo jen uvařit rýži. Jak se v té době často stávalo na rozkopaném sídlišti, najednou přestala téct voda. Co teď? Můj přemýšlivý manžel dostal zajímavý nápad."Dej mi naběračku a nějaký hrnec". S těmito slovy se odebral na WC, odklopil kameninovu desku ze splachovače a nabral průzračně čistou vodu. Vodu jsem převařila, rýži spařila a podařila se, krásně se rozsýpala. Oběd dopadl na výbornou, všem chutnalo. Kdyby mi někdo před tímto obědem řekl, že pohostím svoji tchýni rýží uvařenou v záchodové vodě, tak bych se mu vysmála.
Druhá vzpomínka je o pár let mladší. Děti byly ještě malé, a my jsme si pronajali od zahrádkářů za městem uprostřed krásné přirody malou zahrádku. Utíkali jsme tam z rozpáleného paneláku a postupně se nám dařilo vypěstovat čím dál větší a větší zeleninu. Jednou jsme sklidili krásně zelený křehký špenát. Máme ho všichni rádi, hlavně ten čerstvý, tak jsme se na oběd moc těšili, dokonce i naše vybíravé děti. Špenát jsem umyla, povařila a při pasírování jsem zjistila, že byl uvařen i s umělohmotnou zátkou od dřezu. Nastalo dilema. Mám ho vyhodit? Nebo pokračovat v přípravě? Vyhrála varianta č. 2. Zelená voda šla do kanálu. Udělala jsem zásmažku na špeku, přidala česnek, dvě vejce a zjemnila jsem ho máslem. Už nevím, co jsem k němu podávala, jestli volská oka nebo nějaké masíčko. Vzpomínám si jen, že mi nějak nelezl do krku. Manžel tenkrát u stolu pronesl památnou větu: "Marie, ten špenát se ti dnes opravdu podařil na jedničku". Později jsem se mu k postupu při přípravě přiznala, oba jsem se tomu spolu zasmáli.
Samozřejmě byly i další katastrofy při vaření, třeba guláš, který postříkal celou čerstvě vymalovanou kychyň, když vybouchl tlakový hrnec, nebo voňavý houbový nákyp se šunkou, který šel do koše, když manžel prohlásil, že si není stoprocentně jist, jestli ty houby byly jedlé, i když hodinu před tím listoval ve Smotlachovi. O připálených zásmažkách a shořelých hrncích už jsem napsala na íčku i básničku.
Jinak bylo v kuchyni fajn - miluju dobré jídlo, atmosféru u krásně prostřeného stolu, proto je vaření moje vášeň a věřím, že ještě dlouho bude.
