Před dvaceti lety jsem dostala nabídku udělat reportáž z Karvinska. Regionu postiženého nezaměstnaností, zdevastovaným životním prostředím, sociální bídou. Téma mě velmi zaujalo. I díky přátelům z Ostravy se nám zadřel pod kůži nezaměnitelný genius loci mikrosvěta vzdorujícího mnoha mýtům.
Abych porozuměla mentalitě havířů, považovala jsem za nezbytné sfárat do dolu. Jenže podle horního zákona to ženy nesmějí. Schvalování výjimky trvalo dost dlouho. Během vyřizování potřebné administrativy jsem se vybavila dostupnými informacemi v knihovnách a archivech. Titulky se zaměřovaly především na statistiky těžby či důlní neštěstí, Duklu v roce 1961 nevyjímaje.
Karvinskem mě provázel Josef, od čtyřiceti let v invalidním důchodu. Silikóza, nezhojené bércové vředy. Zakladatel nadace pro děti, na jejichž zdraví se podepsal prach na těle i na duši.
Projížděli jsme krajem s apokalyptickými rysy. Vize o silných investorech často uvízly v dvoumetrových poklesech terénu nad vytěženými slojemi. Na kotlinách, většinou zatopených, nelze bez rizika stavět.
Věřím, že dnes je obraz Karvinska utěšenější.
Na dole Darkov jsem byla očekávána těmi nejpovolanějšími. Po nezbytné evidenci jsme se šli převléci. Vybrali mi mundur, odstřihli rukávy i nohavice, navlékli obrovské boty, hlavu zabalili do šátku a nasadili přilbu s lampou, prorazili dírky do opasku a zavěsili na něj nezbytné dozimetry a čipy. Ztěžkla jsem o deset kilo.
S pětičlennou havířskou ochrankou jsem se vecpala do obrovské těžní klece, kde jsem splynula s davem. V hloubce 750 metrů jsem klopýtala mezi kolejemi ve vyrubaných štolách. Rázovití průvodci mě jadrným slovníkem seznamovali se vším, co k provozu dolu patří. Například, že základní dobývací metodou je směrné stěnování z pole, které je sice náročnější, ale bezpečnější, a že nepřetržitý provoz umožní denně těžbu 22 tisíc tun černého uhlí. Dnes už je to nejspíš jinak.
Když moji sympatičtí parťáci vyhodnotili, že jsem sice z Prahy, ale chovám se normálně, tak jsme sjeli o patro níž. Tam jsem se již zaživa ocitla v pekle. V těsných štolách se pod stokilovými ocelovými vzpěrami hrbili svalnatí Atlasové.
Černí polobozi na kolenou rozráželi sbíječkami uhelné sloje.
Padesát stupňů Celsia. Ve tmě.
Vysvlečeni, se strůžkami potu na těle.
Není čas na řeči, na strach.
Nahoru jsme se vrátili při střídání směn.
Po poslední evidenci jsme procházeli řetízkovou šatnou, v níž desítky nahých chlapů zavěšovaly své oděvy a boty na háky.
Surrealistický obraz, hala oběšenců.
Malého ušmudlaného horníčka si nikdo nevšiml.
Dostalo se mi zvláštní výsady.
Vzhledem k tomu, že důl Darkov navštívila v roce 1963 kosmonautka Valentina Těreškovová, vybudovali kvůli vzácné návštěvě dámskou koupelnu. Byla jsem pravděpodobně druhá, která se snažila smýt uhelný prach právě v této muzejní vaně.
S mým obětavým průvodcem Josefem jsem pak navštívila další pozoruhodná místa regionu s pohnutou historií i přítomností.
Obraz těžkého údělu havířů se mi navždy vryl do paměti.
Svatá Barboro, prosím, pošli světlo všem, kteří pro svůj chléb vezdejší musí do tmy.
Zdař Bůh!
